Ed McBain

Ed McBain

Panenka

1

Malá Anna seděla na podlaze u zdi a hrála si s panenkou. Povídala si s ní a naslouchala, co se děje vedle. Z matčiny ložnice oddělené tenkou stěnou bylo slyšet křik a hádku, ale malá se zabývala panenkou a snažila se zahnat strach. Muž v matčině ložnici se rozkřičel. Nechtěla poslouchat, co říká. Přitiskla panenku k sobě, líbala ji na tvářičky z umělé hmoty a znovu žvatlala a naslouchala.

Vedle v ložnici byla zatím zavražděna její matka.

Říkali jí Tinka a toto graciézní a třpytné pojmenování vzniklo zkrácením jejích dvou křestních jmen, Tina a Karin. Tinka byla za normálních okolností nesporně krásná žena. Byla by krásná, i kdyby se jmenovala Beulah. Nebo Berta. Nebo snad dokonce i Brunhilde. Jméno Tinka jen podtrhovalo přirozený půvab její bytosti, dodávalo jí éterického lesku i nepostradatelné zjemnělosti a propůjčovalo jí přídech tajemství a dobrodružnosti.

Tinka Sachsová byla manekýnka.

Bezesporu to byla velmi krásná žena. Jemně modelovaný obličej zcela odpovídal požadavkům její profese; vysoké čelo, vystupující lícní kosti, dokonale utvářená ústa a patricij ský nos, šikmé zelené oči, žíhané skvrnami ambrové barvy, ach, byla krásná, o tom se nedalo pochybovat.

Měla tělo manekýnky, ohebné, vláčné a mírně zaoblené s dlouhýma štíhlýma nohama, útlými boky a malými ňadry. Pohybovala se s lichotivou grácií manekýnky, protlačovala pánev kupředu, vlnila boky a hlavu nesla božsky vztyčenou. Když se smála, jako manekýnka, zvučnou kaskádou melodických zvuků, odhalovala zuby mezi nalíčenými rty a zářila ambrovýma očima. Sedávala nedbale s nastudovanou nenuceností manekýnky a pózovala dokonce i ve svém pokoji, vybírala si jednou stěnu, jindy pohovku, aby dala vyniknout šatům či dlouhým plavým vlasům, nebo záhadné zeleni svých ambrových očí; byla prostě krásná.

V tomto okamžiku však zdaleka krásná nebyla. Nebyla krásná vinou muže, který ji honil po pokoji a oplzle na ni křičel, vinou muže, který se za ní plížil ode zdi ke zdi, až ji zahnal do úzké mezery mezi velkou postelí a prádelníkem s mramorovým vykládáním, vinou muže, který byl netečný k jejímu šepotu, prosbám a vzlykům, vinou muže, který třímal kuchyňský nůž a celé tři minuty bodal do jejího těla znova a znova.

Obscénní výkřiky se mu valily z úst nepřetržitým proudem, jeho vztek dosáhl vrcholu. Ostří nože opisovalo krátký plavný oblouk tam a zpět a ve stejně neměnném rytmu proudila slova z mužových úst. Proud nestoudných výkřiků a pohyb nože se prolínaly v křivce o stejném rytmu a síle jako dva partneři v ďábelském spojení a smáčely Tinku střídavě sprškou krve a slin. Mumlala neustále znovu a znova prosebným polohlasem mužovo jméno, zatímco ji nůž bodal do těla. Ale třpytivý oblouk neznal slitování. Hrozivé ostří a monotónní výkřiky ji nemilosrdně hnaly, krvácející a raněnou, do nejzazšího kouta pokoje, tam narazila hlavou do Chagallova obrazu, který se rozhoupal a zůstal viset nakřivo. Nůž začal opět opisovat svůj krátký strašlivý oblouk, ostří zanechalo na jejích malých ňadrech rovnoběžné krvavé stopy, sunulo se dolů přes její ploché břicho, a jak nůž trhal látku jejího župánku, ozýval se
do morku kostí pronikající zvuk, hlubší každým krokem, o který se muž přibližoval. Znova ho nazývala jménem, vykřikla to jméno, pak už jen šeptala „prosím“, znova narazila hlavou o zeď, strčila do Chagalla tak silně, že povolil hřebík, a celá orgie hýřivých barev těžce dopadla na její ramena a položila se zešikma podél dlouhých plavých vlasů, podél rudých otevřených ran na krku a na útlé hrudi, podél na cáry rozervaného modrého župánku, který odhaloval přirozenou hněď jejího klínu a modré saténové pantoflíčky. Ležela, lapala po dechu, plivala krev, která dopadala na obraz, čelem narážela na široký dubový rám a její dlouhé plavé vlasy se rozprostřely po Chagallově červené, žluté a fialové jako jemná zlatistá clona. Z rány na krku se lila krev na obraz a vytvářela pod jejími vlasy rudou kaluž, která zvolna stékala po dubovém rámu a ztrácela se v koberci.

Vedle v pokoji k sobě pevně tiskla panenku malá Anna.

Mluvila s ní konejšivými slůvky a s hrůzou naslouchala krokům v chodbě za zavřenými dveřmi svého pokojíku. Naslouchala bez dechu tak dlouho, až uslyšela, jak se dveře od bytu otevřely a pak zase zavřely.

A když nazítří ráno přišel domovník, aby vyměnil kohoutek, na který si paní Sachsová den před tím stěžovala, seděla stále ještě v pokoji a tiskla panenku k sobě.

Duben je čtvrtý měsíc v roce.

Ono je důležité si to uvědomit, když je člověk polda, protože někdy se mu stane, že to má trochu zpřeházené.

Nejčastěji ten pocit, že v tom jeden lítá, pramení dílem z toho, že je utahaný, dílem z toho, že se nudí, a dílem z toho, že je otrávený. Únava je vlastně všudypřítomná, je to jedna z těch věcí na které si člověk s lety zvykne. Každý ví, že tam nahoře pro ně neexistují soboty a neděle, ba ani řádné dovolené, a tak je člověk připraven pracovat třeba na první svátek vánoční, když musí, zvláště když se někomu zachce spáchat zločin a je tak bezohledný, že si to naplánuje zrovna na takový den – jen si vzpomeňte na generála George Washingtona a hesenská neviňátka, ty vozralky. Každý ví, že se detektivova práce neřídí rozvrhem hodin, a tak se člověk naučil akceptovat roztodivné hodiny, ve kterých vstává, i nedostatek spánku, ale nebyl schopen se smířit s nepříjemným pocitem únavy, která je důsledkem příliš mnoha zločinů, na něž zbývá příliš málo často a příliš málo mužů, aby prot i nim bojovali.

A člověk někdy doma vrčí na ženu a na děti, ale to jen protože je unavený, hochu, takový je život, samá práce a žádná zábava, ach jo.

Nuda, to je zas něco jiného, ale rovněž pomáhá vytvářet chaotický pocit. Zločin je jedním z něj dráždi věj ších sportů na světě, je to tak? Je, zeptejte se koho chcete. Jak to tedy přijde, že je to taková nuda, když člověk pracuje jako polda, vyklepává na stroji hlášení, každé třikrát, rozšiřuje je po městě a vykládá se starými dámami v květovaných županech, jejichž byty vydechují atmosféru smrti? Jak to, že postup pátrání se stal něčím tak neměnným jako rituál býčích zápasů, vždycky stejný, takže dokonce i noční souboj na pistole v temné aleji dostane tytéž rodinné dimenze a bude provázen stejnými pocity nudy jako povinné služební hlášení u náčelníka. Nuda je otupující jako peklo. Dohromady s únavou působí tak, že se člověk sám sebe ptá, zda je leden nebo pátek.

Znechucení se přidává jen tehdy, je–li člověk navíc také ještě člověkem. Někteří fízlové nejsou. Ale cítí–li člověk lidsky, je někdy zděšen nad tím, čeho je schopen jeho bližní.

Lež se dá ještě pochopit, téměř každý ji používá ve více či méně oslabené formě jako běžnou metodu k zjednodušení života a jako mazadlo, které umožní systému lidské mašinérie běžet lehčeji a bez poruch, způsobovaných přílišnou dávkou pravdymilovnosti.

I krádež se dá pochopit, občas jsi jako dítě vzal tužku ze školní skříně a jednou dokonce i letadýlko z hračkářského krámu. Ba i vražda se dá pochopit, protože každý má v srdci temné a střežené místo, kde nenáviděl tak silně, že mohl zabít. Všechno se dá pochopit, ale člověk není proto o nic méně znechucen, když je toho tolik, že mu to přerůstá přes hlavu, když je neustále konfrontován s lháři, zloději a vrahy, když každá lidská kvalita je uvedena v pochybnost na osm, dvanáct nebo šestatřicet hodin, které člověk tráví ve vyšetřovně nebo venku, aby prošetřil stížnosti. Možná že by se člověk smířil občas i s nějakou mrtvolou – smrt je přece součástí života, ne? Ale jedna mrtvola na druhé, to tě znechucuje a vede k pocitu, že je všechno jeden velký bordel. Jestliže už člověk není schopen rozeznat jednu mrtvolu od druhé, nemůže–li už odlišit jednu rozbitou krvácející hlavu od druh, čím se pak liší duben od října?

Nicméně je duben.

Pobodaná a krásná žena ležela napříč přes zakrvácený Chagallův obraz. Lidé z laboratoře se pokoušeli pomocí prášku získat otisky prstů, vysávali koberce ve snaze najít vlasy nebo stopy vlákna, opatrně připravovali k převozu nůž, který se našel na chodbě právě přede dveřmi ložnice, a tobolku mrtvé dívky, ve které se zdálo být všechno kromě peněz.

Detektiv Steve Carella dokončil své poznámky a vyšel z pokoje dolů do haly, kde v ohromném křesle seděla holčička, její nožky se nedotýkaly země, v náručí držela spící panenku. Věděl, že se jmenuje Anna Sachsová – jeden z hlídkujících policistů mu to řekl hned, když přijel. Panenka se zdála stejně velká jako holčička.

„Nazdar,“ řekl a zmocnil se ho opět ten starý pocit, únava z toho, že nebyl doma od čtvrtečního rána, nuda, protože začínalo nové kolo úmorného rutinovaného výslechu, a znechucení, neboť osoba, kterou měl vyslýchat, byla jenom malá holčička, jejíž matka ležela mrtvá a zohavená ve vedlejším pokoji. Pokusil se o úsměv. Nikdy se mu to příliš nedařilo. Malá neřekla nic. Dívala se na něho a její oči se zdály být ohromné. Měla dlouhé hnědé řasy, ústa stažená v trpném mlčení pod nosíkem, který podědila po matce. Upírala na něho oči a ani nemrkla. Upírala na něho oči a mlčela.

„Ty se jmenuješ Anna, že?“ řekl Carella.

Dítě přikývlo. – „Víš, jak se jmenuji já?“

„Ne.“

„Steve.“

Dítě zase přikývlo.

„Mám holčičku asi tak starou jako ty,“ řekl Carella. „Je z dvojčat. Kolik je ti roků, Anno?“

„Pět.“

„Právě tolik jako mé dceři.“

„Hm,“ řekla Anna. Na chviličku se odmlčela a pak se zeptala: „Maminka je zabitá?“

„Ano,“ řekl Carella. „Ano, miláčku, je.“

„Měla jsem strach tam jít a podívat se.“

„To je dobře, žes to neudělala.“

„Zabili ji včera večer, že?“ ptala se Anna.

„Ano.“

V pokoji nastalo ticho. Zvenčí sem doléhaly útržky rozhovoru mezi policejním fotografem a lékařem. Dubnová moucha narážela s bzukotem na okno ložnice. Díval se do dětské tváře, která k němu vzhlížela.

„Bylas v noci tady?“ zeptal se.

„Mhm – hm.“

„Kde?“

„Tady. Zrovna tady, ve svém pokojíku.“ Pohladila panenku po tvářičce, pak se podívala na Carellu a zeptala se:

„Co je to z dvojčat?“

„Když se dvě děti narodí současně.“

„Jéje.“

Nespouštěla z něho oči bez slz, doširoka otevřené a výrazné v malé bledé tváři. Nakonec řekla:

„Udělal to ten pán.“

„Jaký pán?“ zeptal se Carella.

„Ten, Co byl s ní.“

„S kým?“

„S maminkou. V pokoji.“

„Kdo to byl?“

„Já nevím.“

„Vidělas ho?“

„Ne. Hrála jsem si s Treperendou, když přišel.“

„Treperenda je tvoje kamarádka?“

„Treperenda je moje panenka,“ řeklo dítě, zvedlo panenku do výše a zasmálo se a Carella pocítil chuť vzít ji do náruče, přitisknout pevně k sobě a říci jí, že žádné takové věci jako ostré nože nebo náhlá smrt neexistují.

„Kdy se to stalo, miláčku?“ zeptal se. „Víš, kolik bylo hodin?“

„Nevím,“ řekla a pokrčila ramínky. „Já vím jenom, jak je dvanáct hodin a sedm hodin, víc ne.“

„Dobře…, bylo tma?“

„Ano, bylo po večeři.“

„Ten muž přišel po večeři, je to tak?“

„Je.“

„Ó, ano,“ řekla Anna. „Smála se a tak, když přišel.“

„A co se stalo potom?“

„Já nevím.“ Opět pokrčila ramínky. „Já jsem si tu hrála.“

A zase bylo ticho.

Najednou se jí oči zalily slzami, ale obličej zůstal nepohnutý, rty se jí netrásly, ani tvářička se jí nezkrabatila, slzy se jí prostě vyřinuly z očí a kutálely se po tvářích. Seděla tiše jako z kamene a bezhlesně plakala, zatímco Carella nad ní bezmocně stál; cítil se najednou neohrabaný, bezradný a neužitečný tváří v tvář tomuto tichému a divokému utrpení.

Podal jí svůj kapesník.

Bezeslova jej popadla, vysmrkala se, ale oči si neutřela. Vrátila mu jej, řekla: „Děkuji,“ ale slzy jí dál bez konce proudily po tvářích, a stále seděla svírajíc malýma rukama panenčino tělíčko.

„On jí bil,“ řekla. „Slyšela jsem to, ale bála jsem se tam jít… A tak jsem dělala, jako že nic neslyším. A pak… pak jsem opravdu nic neslyšela. Pořád jsem si povídala s Treperendou, a tak jsem nemohla slyšet, co s ní dělal v tom druhém pokoji.“

„To je v pořádku, miláčku,“ řekl Carella. Kývl na policistu, který stál ve dveřích. Ten přistoupil a Carella zašeptal: „Je tu někde její otec? Už o tom ví?“

„To nevím,“ řekl policista. Otočil se a vykřikl: „Ví někdo, jestli informovali manžela?“

Detektiv z oddělení pro vraždy, který se bavil š jedním pracovníkem laboratoře, nahlédl do notesu a řekl: „Ten je v Arizoně. Byli už tři roky rozvedeni.“

Poručík Peter Byrnes byl obvykle trpělivý a shovívavý muž, ale v poslední době mu to s Bertem Klingem nějak nevycházelo. A tak ačkoliv Byrnes jako shovívavý a trpělivý muž chápal příčiny Klingova chování, neúčinkovalo to na Klinga nijak v tom směru, aby byl ve službě příjemnější.

Podle Byrnesových představ byla psychologie zajisté důležitou součástí policejní práce, protože člověku pomáhá rozpoznat, že na světě vlastně nikdy nebyli žádní mizerové, ale jen lidé psychicky narušení. Psychologie nahrazovala odsouzení porozuměním. Bylo to velmi krásné mít takový nástroj, jakým byla psychologie, ale jen do té doby, dokud člověka jednou v noci nějaký mizerný zlodějíček nekopl do slabin.

Pak už bylo dost obtížné představit si ho jako těžce zkoušenou duši, která prožila neradostné dětství.

A proto se Byrnesovi, přestože plně chápal trauma, které bylo příčinou Klingova chování, dařilo hůř vidět v Klingovi cokoli jiného než policajta, co si vlastními silami pomáhá do horoucích pekel.

„Chci ho přeložit jinam,“ řekl Carellovi to ráno.

„Proč?“

„Protože mi otravuje celou zatracenou pátračku, proto,“ řekl Byrnes.

Diskuse o tom ho zřejmě netěšila a obvykle nemíval ve zvyku žádat o radu, když o něčem rozhodoval. Jeho rozhodnutí, jakákoliv, byla vždycky konečná a to bylo na nich to nepříjemné. Míval Klinga rád, ale to minulo. Myslel si, že mohl být dobrým policistou, zatímco se z něho stává špatný. „A já mám tady okolo špatných čmuchalů víc než dost,“ řekl hlasitě.

„Bert není špatný čmuchal,“ řekl Carella. Stál před nepořádkem Byrnesova psacího stolu v rohové kanceláři a naslouchal zvukům raného jara v ulicích za budovou. Myslel na pětiletou holčičku Annu Sachsovou, která si vzala od něho kapesník, zatímco jí slzy proudily po tvářích.

„Je to s ním na draka,“ řekl Byrnes. „Dobrá, já vím, co to bylo, ale lidé umírali už před tím, Steve, a taky je vraždili už před tím. A jestliže jsi chlap, tak to v sobě překoušeš a neběháš po světě s obličejem, který každého obviňuje. My jsme za smrt jeho dívky nemohli, to je jednou fakt a mně se dělá nanic, když mi to někdo dává za vinu.“

„On tě z ničeho neobviňuje, Pete, ani nikoho z nás.“

„Ale viní z toho celý svět, a to je ještě horší. Dnes ráno se porafal s Meyerem jenom proto, že Meyer zvedl telefon na jeho stole. Totiž ten zatracený telefon zvonil a Meyer, místo aby běžel přes celou služebnu ke svému stolu, zvedl nejbližší telefon, no a ten byl Klingův, a měls vidět ten cirkus. Něco takového neprojde na služebně, kde sedí tolik mužů pohromadě, ne, tak to dál nejde, Steve. Požádám, aby ho přeložili.“

„To je to nejhorší, co by se mu mohlo stát.“

„Ale nejlepší pro oddělení.“

„Ani se mi nezdá.“

„Nikdo se tě na nic neptá,“ řekl Byrnes příkře.

„Víš, o co jde?“ řekl Byrnes. Náhle vstal od stolu a začal přecházet podél zamřížovaných oken. Byl to robustní muž a úspornost, s jakou se pohyboval, zastírala dravou energii, která se skrývala v jeho podsaditém těle. Na detektiva mu chyběly centimetry. Byl svalnatý, s hlavou jako dělová koule, měl malé modré oči v obličeji plném vrásek, běhal kolem stolu a křičel. „Tady vidíš ty trable, co s ním mám. Dokonce my dva si nemůžeme o něm od plic promluvit, už bychom se rafali. A to je přesně to, co mám na mysli, přesně to, proč chci, aby odsud vypadl.“

„Nezahodíš přece prima hodinky, když jdou trochu pozadu,“ řekl Carella.

„Nech si svoje kulhavé podobenství,“ řekl Byrnes. „Já tu šéfuju pátračce a ne hodinářskému krámu.“

„Metafora,“ upřesnil ho Carella.

„Ať je to, co chce,“ řekl Byrnes. „Ráno volám šéfovi, aby Klinga hodil jinam. A hotovo.“

„Kam?“

„Jak to, kam? Co mně je do toho, kam? Pryč odsud, to úplně stačí.“

„Ale kam? Na jiné oddělení, k partě cizích chlapů, aby jim tam lezl na nervy ještě o trochu víc než nám? A aby tam…“

„Vida, teď si to přiznal.“

„Že mi Bert jde na nervy? Ale jasně, že jde.“

„A to se nijak nespraví, Steve, vždyť to sám dobře víš. Každý den je to horší. Proč se o tom hergot vůbec bavím. Vypadne – a basta.“ Byrnes krátce a důrazně kývl hlavou, ztěžka dopadl do svého křesla a zadíval se na Carellu s téměř dětsky sveřepým výrazem na tváři.

Carella si vzdychl. Byl ve službě nepřetržitě téměř padesát hodin a byl unavený. Nastoupil ve čtvrtek ráno ve tři čtvrtě na devět a celý den v terénu vyšetřoval řadu případů, které se nahromadily během března. Tu noc spal jenom šest hodin v oblékáme na pryčně a v pátek v sedm ráno už ho zase vzbudili z požárního oddělení, aby vyšetřil, zda velký požár v jižní části města nebyl založen úmyslně. Zpátky se vrátil v devět a na stole ve služebně našel čtyři telefonické vzkazy. Než na všechny odpověděl – jedna z odpovědí mu zabrala plnou hodinu, to než mu asistent policejního doktora vyložil toxikologickou analýzu jedu obsaženého v žaludečním obsahu chrta, byl to už sedmý pes otrávený stejným způsobem v posledním týdnu – hodiny na stěně ukazovaly půl druhé. Carella si poslal pro obložený chléb, sklenici mléka a smažené brambůrky. Než mu to přinesli, musel už zase do terénu prošetřit hl
ášení o vloupání na 11. severní. Nebyl zpátky před půl pátou, pak předal telefon vrčícímu Klingovi a odešel dolů do oblékárny, aby se zase trochu prospal. V pátek v jedenáct večer vyvrcholila dvouměsíční práce celé pátračky, jejíž detektivové pracovali v přepadových brigádách po třech, razií v šestadvaceti nejproslulejších hernách obvodu – a tato očistná akce trvala až do sobotního rána, do pěti hodin. O půl deváté přijal Carella hlášení o případu Sachsová a vyslechl plačící holčičku. Teď bylo půl jedenácté a on byl unavený, chtěl domů a neměl nejmenší chuť bít se za muže, který byl opravdu takový, jakým ho shledával poručík; byl na to prostě děsně utahaný. Ale toto ráno viděl nebohou ženu, kterou vůbec neznal, díval se na její pobodané a zohavené tělo a cítil takovou bolest, až se mu dělalo nanic. A teď zvadlý, znechucený sám nad sebou a bez síly se přít viděl znova před oč
ima zničenou krásu Tinky Sachsové a pocítil něco z toho, co ani ne před čtyřmi lety musil prožít Bert Kling, když v knihkupectví na Culverově třídě držel v náručí mrtvé tělo Claire Townsendové.

„Nech ho dělat se mnou,“ řekl.

„Jak to myslíš?“

„Na případě Sachsová. Mám v týmu Meyera. Dej mi místo něho Berta.“

„Co se stalo? Meyer se ti už nezamlouvá?“

„Ale ano, jen jsem utahaný, chci domů a do postele; dáš mi, prosím tě, Berta na ten přípaď, nebo ne?“

„Co si od toho slibuješ?“

„Nevím.“

„Nejsem zrovna pro terapii šokem,“ řekl Byrnes. „Ta Sachsová, to je brutální vražda. Dopadne to tak, že Bertovi jenom připomeneš…“

„Terapii si strč někam,“ odpověděl Carella. „Chci být prostě s ním, chci s ním mluvit a chci, aby věděl, že má na tom prašivém oddělení pořád ještě pár lidí, kteří si myslí, že je slušný chlap a že stojí za to, aby ho z toho srabu vytáhli. Tak, Pete, já jsem opravdu děsně utahaný a nehodlám se dál o tom s tebou bavit, to myslím vážně. Když chceš poslat Berta na jiné oddělení, je to tvoje věc, ty jsi šéf a já se s tebou o tom hádat nebudu, hotovo. Doopravdy. Tak se, prosím tě, rozhodni, oukej?“

„Vem si ho,“ řekl Byrnes.

„Díky,“ odpověděl Carella a zamířil ke dveřím.

„Dobrou noc,“ řekl a vyšel ven.

2

Někdy se případ rozvíjí úplně nečekaně.

S případem Sachsová to bylo právě tak, a to hned v pondělí ráno, když Steve Carella s Bertem Klingem přišli do noblesního domu na Stafford Pláce, aby vyslechli zřízence od výtahu.

Táhlo mu sice už na sedmdesátku, ale zdraví mu pozoruhodně sloužilo, držel se zpříma v celé své výšce a byl téměř tak vysoký jako Carella, kterému se podobal i stavbou těla.

Byl jednooký, proto mu domovník a každý, kdo ho znal, přezdíval Kyklop; zároveň z něho tento prostý fakt dělal ne právě hodnověrného svědka. Vysvětloval, že přišel o oko za první světové války.

V ardenských lesích ho napadl Němec a vypíchl mu ho bajonetem. Kyklop, kterého do té doby nazývali Ernestem, ucouvl dřív, než mu ostři stačilo projet okem do mozku, a pak pečlivě a chladně střelil Němce třikrát do prsou a zabil ho. Uvědomil si, že přišel o oko, až když mu poskytovali první pomoc. Do té doby se domníval, že proud krve, který mu bránil vidět, pochází od toho, jak mu bajonet natrhl oční víčko. Byl pyšný na to, že má jen jedno oko, i na svou přezdívku Kyklop. Ačkoliv byl Kyklop obr a Ernest Messner měřil jen sto třiaosmdesát centimetrů, přišel o oko pro demokracii, a to je právě tak dobrý důvod přijít o oko jako kterýkoliv jiný. Byl rovněž velmi pyšný na oko, které mu zůstalo a kterým, jak tvrdil, viděl jako ostříž. Jeho zbylé oko bylo jasně modré, bystré a pronikavé jako duch, který se za ním skrýval. Naslouchal pozorně všemu, na co se ho oba detektivové ptali a pak řekl: „Jo, sám sem ho vez nahoru.“

„Vy jste vezl v pátek večer muže do bytu paní Sachsové?“ zeptal se Carella.

„Jo.“

„Kolik bylo hodin?“

Kyklop se na okamžik zamyslel. Přes prázdný oční důlek měl černou pásku.

„Muselo to bejt tak kolem devátý, půl desátý.“

„Vezl jste ho také dolů?“

„To ne.“

„V kolik jste odešel?“

„Neodešel sem z budovy před vosmou ráno.“

„Jakou tady máte pracovní dobu, pane Messnere?“

„Jedeme tu na tři směny,“ vysvětloval Kyklop. „Ranní, taje vod vosmi do štyr. Odpolední vod štyr do půlnoci. A noční vod půlnoci do rána do vosmi.“

„A kterou děláte vy?“ zeptal se Kling.

„Noční. Máte vlastně kliku, že sté mě chytli. Za deset minut už bysem tady nebyl.“

„Když začínáte o půlnoci, co jste tu dělal v pondělí v devět večer?“

„Chlapíkovi ve večerní směně se udělalo špatně, a tak šel domů. Správce mi volal kolem vosmi, jestli bysem nepřišel vo něco dřív. Tak jsem mu tu radost udělal. Ale byla to dlouhá noc, to mi můžete věřit.“

„Pro Tinku Sachsovou byla ještě o něco delší,“ řekl Kling.

„To jo. No dobrá, tak toho chlápka sem vyvezl kolem devátý nebo půl desátý, ale do ty doby, než mě střídali, se dolů nevrátil.“

„A to bylo v osm ráno,“ řekl Carella.

„To sedí.“

„Je to tady zvykem?“ ptal se Kling.

„Jak to myslíte?“

„Bývalo zvykem u Tinky Sachsové, že její návštěvníci přicházeli kolem deváté večer a v osm ráno ještě nebyli pryč?“

Kyklop zamrkal svým jedním okem. „O mrtvejch se nemá mluvit,“ řekl.

„Ale my jsme tady právě od toho, aby se o nich mluvilo,“ odpověděl Kling. „A hlavně o živých, kteří tu mrtvou navštěvovali. Já jsem se zeptal jasně a rád bych slyšel jasnou odpověď. Mívala Tinka Sachsová ve zvyku bavit se s muži ve svém bytě až do rána?“

Kyklop zase zamrkal. „Jen se nerozčilujou, mladej,“ řekl. „Jinak hupsnu samou hrůzou zpátky do výtahu.“

Carella se zasmál, aby zlomil napětí.

Kyklop se polichoceně usmál.

„Vždyť mi rozumíte, ne? Co paní Sachsová dělala ve svým bytě, byla její věc, a nikomu po tom nic není.“

„Samozřejmě,“ řekl Carella. „Já myslím, že můj kolega se jenom snažil zjistit, proč vám to nebylo divné. Že jste zavezl nějakého muže nahoru, a on se nevrátil. To je to celé.“

„Aha,“ Kyklop se na okamžik zamyslel. Pak řekl: „Budiž, já už sem na to dál nemyslel.“

„Takže to tady bývalo zvykem, je to tak?“ zeptal se Kling.

„Neříkám, že to tady bylo zvykem, a taky neříkám, že nebylo. Já jenom řikám, že když ženská přes dvacet chce mít v bytě mužskýho, já nejsem ten právej, abych mohl rozhodovat, jak dlouho tam má bejt, celej den, nebo celou noc, to je mi tuk, mládenče. Došlo?“

„Došlo,“ řekl Kling úsečně.

„A je mi zatraceně jedno, co tam nahoře dělaj, celej den, nebo celou noc, to je jejich věc, dyž sou už dost starý, aby měli volební právo. Došlo ti to taky?“

„Taky,“ řekl Kling.

„Prima,“ odpověděl Kyklop a kývl hlavou.

„Vlastně,“ řekl Carella, „ten člověk nemusel sjet výtahem dolů, že? Mohl vyjít na střechu a odtud odejít přes vedlejší dvůr.“

„Jasný,“ řekl Kyklop. „Já jenom řikám, že ani já, ani nikdo jinej v týdle budově nemá právo strkat nos do toho, co tam nahoře dělaj a jak dlouho to dělaj, nebo jestli chtěj odejít hlavníma dveřma, nebo po střeše, nebo po schodech, co vedou do sklepa, nebo pro mě za mě třeba skočit z vokna, po tom prostě nikomu nic není. Zavřeš za sebou svý dveře – ses ve svým bytě. Tak to aspoň vidím já.“

„To vidíte dobře,“ řekl Carella.

„Děkuju.“

„Rádo se stalo.“

„Jak vypadal ten muž?“ zeptal se Kling. „Vzpomínáte si ještě?“

„Spomínám,“ řekl Kyklop. Chladně si Klinga změřil a obrátil se ke Carellovi. „Máte tužku a kus papíru?“

„Mám,“ řekl Carella. Vzal si notes a z náprsní kapsy vytáhl tenké zlaté pero. „Tak do toho.“

„Byl vysokej tak asi metr pětavosumdesát, vosumavosumdesát. Blonďák. Měl takový hrozně rovný vlasy, jako má Sonny Tufts, znáte ho?“

„Sonny Tufts?“ řekl Carella.

„Jo. Ten, jak hraje ve filmu. Ne že by ten chlapík vypadal jako voň, ale měl zrovna takový rovný blonďatý vlasy.“

„Jaké měl oči?“ zeptal se Kling.

„Sem neviděl. Měl slunečný brejle.“

„V noci?“

„Moře lidí teď nosej v noci slunečný brejle,“ řekl Kyklop.

„To je pravda,“ řekl Carella.

„Jako masku,“ dodal Kyklop.

„Ano.“

„Měl ty brejle a taky byl pořádně vopálenej, jako dyby se právě vrátil z nějakýho místa na jihu. Měl šedej šusťák, vono v pátek večír trochu mrholilo, spomínáte si na to?“

„Ano, to souhlasí,“ řekl Carella. „Měl deštník?“

„Neměl.“

„Všiml jste si, co měl oblečeno pod kabátem?“

„Oblek měl tmavošedej, takovej antracitovej. To vím podle kalhot. Měl na sobě bílou košili – koukala z kabátu – a černou kravatu.“

„Jaké měl boty?“

„Černý.“

„Nepozoroval jste nějakou jizvu, nebo zvláštní znamení na tváři nebo na rukou?“

„Ne.“

„Měl na rukou prsteny?“

„Zlatej prsten se zeleným kamenem na pravým prsteníku – ne počkat, na levým.“

„Jiné šperky jste neviděl? Manžetové knoflíky nebo jehlici do kravaty?“

„Ne, nic.“

„Měl klobouk?“

„Žádnej klobouk.“

„Měl vyholený obličej?“

„Vo co vám de?“

„Neměl bradku, nebo knírek?“ zeptal se Kling.

„Ne. Byl voholenej.“

„Jak byl starý, co myslíte?“

„Řádně přes třicet, táhlo mu na štyrycítku.“

„Jakou měl postavu? Robustní, střední, nebo štíhlou?“

„Byl to pořádněj mužskej. Ne tlustej, ale robustní, takovej svalovec. Řek bych mohutnej. Měl ohromně velký ruce. Tak se mi zdálo, že ten prstýnek, co měl, vypadal hrozně malej pro takový ruce. Byl to kus chlapa, jak už sem řekl, to teda jo.“

„Nesl něco? Tašku, kufřík nebo diplomatku?“

„Ne.“

„Mluvil jste s ním?“

„Jenom mi řek, který patro, víc nic. Devět. A bylo to.“

„Jaký měl hlas? Hluboký, střední nebo vyšší?“

„Hlubokej.“

„Nevšiml jste si, že by mluvil s akcentem nebo nějakým nářečím?“

„Řek jenom to jedno slovo. A to úplně stejně jako každej jinej z města.“

„Já to slovo teď vyslovím na několik způsobů,“ řekl Carella. „Řekl byste mi, až to bude znít podobně, jak to řekl on?“

„Jasně, jedem.“

„D–vět,“ řekl Carella.

„Ne.“

„Devjet.“

„Ne.“

„Devět.“

„To je ono. Úplně vobyčejně. Žádný vopičky.“

„Dobrá,“ řekl Carella. „Máš ještě něco ty, Berte?“

„Já nic,“ řekl Kling.

„Jste dobrý pozorovatel,“ řeklCarella Kyklopovi.

„Nedělám nic jinýho, než každej den koukám na lidi, který vozím nahoru a dolu,“ odpověděl Kyklop. Pokrčil rameny. „Aspoň ta práce člověka víc baví.“

„Jsme vám zavázáni za vaši pomoc,“ řekl Carella.

„Díky.“

„To nestojí za řeč.“

Když byli venku, řekl Kling:

„Ten zatracený starý osel.“

„Ale hodně nám pomohl,“ namítl Carella mírně.

„No…“

„Teď máme opravdu dobrý popis toho člověka.“

„Až příliš dobrý, myslím.“

„Jak to?“

„Ten chlap má jedno oko v hlavě a jednu nohu v hrobě. A hází detaily, které by propásl i zkušený pozorovatel. Možná že si to celé vymyslel, jen aby dokázal, že ještě za něco stojí.“

„Každý za něco stojí,“ řekl Carella jemně. „Ať je starý, neboje s ním něco jiného.“

„Humanitářské pojetí kriminalistiky,“ řekl Kling.

„Co máš proti humanitě?“

„Nic. Byl to jistě humánní tvor, co rozřezal Tinku Sachsovou téměř na kusy, nemyslíš?“ zeptal se Kling.

Na to už Carella neřekl nic.

Dobrá agentura pro módní přehlídky a předvádění modelů slouží z velké části k mnoha jiným věcem než jako pouhé administrativní centrum manekýnek, které zastupuje. Je to rovněž jakási inzertní služba pro mladé dívky, které se chtějí uplatnit, obstarává hlídání dětí zaměstnaným matkám a funguje i jako ochranný štít a poradní služba pro žádané manekýnky, jakýsi druh útočiště pro dívky, které mimo klidné pózy před objektivem jsou celý život v jednom kole.

Art a Leslie Cutlerovi vedli svou agenturu dobře. Slučovali ve vedení přesnost elektronkového počítače s pochopením analytika. Agentura měla vkusné kanceláře vykládané táflováním z ořechového dřeva; byly to tři pokoje na Carrington Avenue, u mostu do Calnťs Point. Nad vchodem, který vedl na schodiště pokryté těžkým kobercem, byl umísten štítek s adresou. Štítek připomínal tabulky se jmény pařížských ulic, bílým emailem na modrém podkladě bylo napsáno „Carrington 21“, schody pokryté modrým kobercem vedly do druhého poschodí. Tam visel druhý modrobílý emailový štítek, zase jako v Paříži, s tím rozdílem, že tam stálo malými písmeny: Cutlerovi.

Carella s Klingem vystoupili do druhého poschodí, prohlédli si vkusný štítek se jménem, který na ně neudělal nejmenší dojem, a vstoupili do malé, kobercem pokryté přijímací haly, kde kromě bílého psacího stolu, decentně kontrastujícího s ořechovým táflováním na stěnách, nebylo vůbec nic. Za stolem seděla dívka. Byla křehce krásná, přesně ten typ dívky, který člověk očekává v agenturách pro manekýnky a fotomodelky; ale vypadala–li takto dívka v recepci, jak potom panebože musí vypadat manekýnky?

„Přejete si, pánové?“ zeptala se. Její hlas se dokonale hodil k jejímu zjevu. Brýle s velkou černou obroučkou neskrývaly zářící dokonalost velkých modrých očí. Její make–up byl jemný a rafinovaně nevinný. Na rtech bledě růžová rtěnka, nádech červeně ve tvářích, tmavé obroučky brýlí jí zdůrazňovaly oči. Měla černé vlasy a úsměv jako sluneční zář. Carella se vytasil se svým nejneodolatelnějším úsměvem, obvykle si ho schovával pro královny stříbrného plátna, které se vyskytovaly v guvernérově letním sídle.

„Jsme od policie,“ řekl. „Já jsem detektiv Carella, toto je můj kolega detektiv Kling.“

„Ano?“ řekla dívka. Zdálo se, zeji přítomnost policistů v její recepci úplně vyvedla z míry.

„Rádi bychom si promluvili s panem Cutlerem nebo s jeho paní,“ řekl Kling. „Jsou zde?“

„Ano, mohu se zeptat v jaké záležitosti?“ zeptala se dívka.

„Týká se to vraždy Tinky Sachsové,“ řekl Kling.

„Ach,“ řekla dívka. „Ach, ano.“ Sáhla po knoflíku na telefonu, pak zaváhala, pokrčila rameny, zadívala se na ně s celou svou modrookou nevinností a řekla: „Doufám, že máte průkazy a tak.“

Carella vytáhl svůj průkaz. Dívka si prohlížela Klinga a vyčkávala. Kling mlčky sáhl do kapsy a ukázal průkaz v náprsní tašce.

„Nikdy jsme tady žádné detektivy neměli,“ řekla dívka omluvně a stiskla knoflík.

„Ano?“ ozval se hlas.

„Pane Cutlere, chtějí s vámi mluvit dva detektivové, pan Kling a pan Coppola.“

„Kling a Carella,“ opravil ji Carella.

„Kling a Capella,“ řekla dívka.

Carella to vzdal.

„Požádejte je, ať jdou dál,“ řekl Cutler.

„Ano, pane.“ Dívka přepnula telefon a pohlédla na detektivy. „Obtěžovali byste se dovnitř, prosím? Přes nudli a pak rovně.“

„Přes co?“

„Přes nudli. Ach, to je taková dlouhá kancelář, uvidíte sami. Hned za těmi dveřmi.“

Zazvonil telefon. Dívka ukázala vláčným gestem na solidní stěnu z ořechu a pak zvedla sluchátko. „Agentura Cutlerových,“ řekla. „Okamžik, prosím.“ Stiskla knoflík a ohlásila: „Paní Cutlerová, na pět–sedm máte Alexe Jamisona. Vezmete si to?“ Pokývla hlavou, chviličku poslouchala a pak zavěsila. Carella s Klingem právě objevili knoflík z ořechového dřeva, kterým se otvíraly dveře z ořechového dřeva skryté ve stěně rovněž z ořechového dřeva. Carella vyslal k dívce plachý úsměv (modré oči mu zazářily v odpověď) a otevřel dveře.

Nudle, jak řekla dívka, byla hned za přijímací kanceláří. Nebyla to žádná nudle, ale velká prostorná místnost se stejnou kombinací bílé barvy a ořechového dřeva, s níž barevně kontrastovaly jen záclony a potahy dvou ohromných gaučů umístěných proti oknům na levé straně. Záclony byly z průsvitného nylonu šafránové barvy a gauče byly provedeny v odpovídající hnědi, těžká a hrubá potahová látka podtrhovala jemnost nylonové tkaniny. Na gaučích seděly tři dívky s dlouhýma nohama. Všechny tři četly Vogue. Jedna z nich měla hlavu pod sušící helmou. Žádná nevzhlédla, když muži vstoupili do místnosti. Na pravé straně, za dlouhým pultem z bílého umakartu, seděla čtvrtá žena, sluchátko na uchu, a zatímco telefonovala, dělala si rychlé poznámky do bloku. Bylo jí přes třicet a její postava neklamně prozrazovala bývalou manekýnku. Přejela zběžně pohledem Carellu a Klinga, kteří stáli váhavě ve dveích, ale nevěnovala jim pozornost a pokračovala v psaní. Na stěně za ní byly umístěny tři velké grafy. Každý z nich byl rozdělen na čtverce pět krát pět centimetrů jako jednobarevná šachovnice. Po levé straně každého grafu běžel odshora dolů sloupec malých fotografií. V horním vodorovném sloupci grafu měly své políčko jednotlivé hodiny pracovního dne. Grafy kryl příklop z plexiskla a vždy v pravém rohu visela na šňůrce černá fixa.

U jednotlivých fotografií ve čtverečku pod příslušným dnem a hodinou byla na grafech zaznamenána všechna sezení a předvádění manekýnek za celý týden, a to tak přehledně, že k informaci stačil jediný pohled. Napravo od grafů za přepážkou, kterou se muselo projít, bylo oddělení poštovních schránek, každá uzamčená zámkem a opatřená stejnou malou fotogfrafií, jaké byly na grafu.

Stěna s dveřmi, jimiž Carella a Kling vešli, byla pokryta černobílými fotografiemi osmnáct krát dvacet čtyři centimetrů, které představovaly každou z manekýnek a fotomodelek soustředěných v agentuře, bylo jich celkem sedmdesát pět. Fotografie nebyly opatřeny jménem. Podél celé zdi běžel ve výšce prsou dřevěný žlábek a na něm ležely nedaleko od sebe černé fixy. Pod každou fotografií byl široký bílý pruh chráněný plexisklem, kam se zapisovaly telefonní vzkazy. Když manekýnka vešla do místnosti, stačilo jí několik pohledů a zjistila hned, zda pod velkou fotografií není telefonický vzkaz, zda ve schránce pod malou fotografií není dopis, a v políčku označeném fotografií na jednom ze tří grafů se dověděla, kdy má příští sezení. Při pohledu do této místnosti dostal člověk jaksi matný dojem, že fotografie hraje v chodu této agentury hlavní roli. Také ho zneklidňoval pocit, že všechny ty tváře už nkde předtím mnohokrát viděl na reklamních tabulích a na obálkách časopisů. Psát jméno pod kteroukoliv z těch tváří by bylo stejné, jako věšet cedulku na Tádž–Mahál či Empire State Building. Jediná nepokrytá stěna byla proti dveřím, kterými vešli, a ta – stejně jako stěna v přijímací kanceláři – se zdála být ze solidního ořechu, jistě v ní byly skryty dveře.

„Už je vidím; a támhle je knoflík,“zašeptal Carella a oba se vydali přes místnost k protější zdi. Když míjeli ženu za pultem, vzhlédla, prudce pozvedla hlavu od sluchátka s omluvným: „Okamžik, Alexi,“ a oslovila oba detektivy: „Co si přejete?“

„Hledáme kancelář pana Cutlera,“ řekl Carella.

„Ano?“

„Jsme detektivové: Vyšetřujeme vraždu Tinky Sachsové.“

„Ach tak. Běžte rovně,“ řekla žena. „Já jsem Leslie Cutlerová. Hned, jak tady skončím, se vám mohu věnovat.“

„Děkuji,“ odpověděl Carella. Došel s Klingem v patách k ořechové stěně a zaťukal v místě, kde podle něho mohly být dveře.

„Vstupte,“ ozval se mužský hlas.

Art Cutler byl muž kolem čtyřicítky, s rovnými světlými vlasy a la Sonny Tufts, přinejmenším metr devadesát svalů a kostí v temně modrém obleku; s úsměvem přecházel za svým psacím stolem a podával jim ruku.

„Jen pojďte dál, pánové,“ řekl. Měl hluboký hlas. Čekal s napřaženou rukou, až k němu Carella s Klingem dojdou, a pak jim po řadě krátce a pevně potřásl pravicí.

„Posaďte se, prosím,“ pokynul k dvěma křeslům, která stála v rozích u jeho stolu. „Přišli jste kvůli Tince, že?“ řekl smutně.

„Ano,“ odpověďěl Carella.

„Hrozná věc. Musel to být nějaký maniak, nemyslíte?“

„Nevím,“ řekl Carella.

„Chápu, ale to přece musel být maniak, co myslíte vy?“ obrátil se na Klinga.

„Nevím,“ odpověďěl Kling.

„Proto jsme taďy, pane Cutlere,“ vysvětloval Carella.

„Abychom se ďověďěli o té dívce co nejvíc. Domníváme se, že manažer toho může hodně vědět o lidech, které zastu…“

„Ano, máte pravdu,“ přerušil ho Cutler, „a zvlášť pokud jďe o Tinku.“

„Proč zvlášť pokud jde o Tinku?“

„Protože jsme připravovali její kariéru vlastně od samého začátku.“

„Jak je to dlouho, pane Cutlere?“

„Oh, to už bude aspoň deset let. Když u nás nastoupila, bylo jí devatenáct a byla… moment, počkat, v únoru jí bylo třicet, ne, tak to už je jedenáct let, tak je to.“

„Kterého února,“ zeptal se Kling.

„Třetího,“ doplnil Cutler. „Než podepsala smlouvu s námi, předváděla na pobřeží, ale nebylo to nic zvláštního. Od nás se dostala do všech velkých módních žurnálů, do Vogue, Harpeťs, Mademoiselle, a jistě byste mohli jmenovat další. Víte, kolik Tinka Sachsová vydělávala?“

„Ne. Kolik?“ zeptal se Kling.

„Šedesát dolarů za hoďinu. Násobte si to osmi až deseti hodinami denně, vezměte průměr šest dní za týden a dostanete nějakých sto padesát tisíc dolarů ročně.“ Cutler se odmlčel. „To už jsou pěkné peníze. Tolik nemá ani prezident Spojených států.“

„A ještě k tomu bez státnických starostí,“ řekl Kling.

„Pane Cutlere,“ zeptal se Carella, „kdy jste viděl naposledy Tinku Sachsovou živou?“

„V pátek navečer,“ řekl Cutler.

„Můžete nám říct něco bližšího?“

„Tedy v pět hodin měla sedět fotografovi, kolem sedmi se tu zastavila, aby si vyzvedla poštu a podívala se, zda tu nemá nějaký vzkaz.“

„A měla?“ zeptal se Kling.

„Měla co?“

„No vzkaz. Volal jí někdo?“

„To už si zcela přesně nepamatuji. Telefonické vzkazy vyřizuje obvykle naše recepční, hned jak je dostane. Možná jste si všimli naší fotostěny…“

„Viděli jsme,“ řekl Kling.

„Tak o to se stará naše recepční. Chcete–li, abych to u ní ověřil, možná, že má z té doby zápis, ale pochybuji. Jakmile se to jednou napíše na zeď…“

„A co pošta?“

„Ani nevím, zda nějakou měla nebo… moment, ano, myslím, že něco vybírala ze schránky. Vzpomínám si, že prohlížela několik obálek, kdyžjsem vyšel ze své kanceláře, abych si s ní trochu popovídal.“

„Kdy odtud odešla?“ zeptal se Carella.

„Mohlo být tak čtvrt na osm.“

„Měla ještě nějaké předvádění.“

„Ne, šla domů. Má dcerušku, víte. Pětiletou.“

„Vím,“ řekl Carella.

„Takže šla domů,“ pokračoval Cutler.

„Víte, kde bydlí?“ zeptal se Kling.

„Ano.“

„Kde?“

„Na Stafford Pláce.“

„Byl jste tam někdy?“

„Ovšemže byl.“

„Jak to, podle vás, dlouho trvá dostat se odsud do jejího bytu?“

„Slabou čtvrthodinku.“

„Pak mohla být Tinka o půl osmé doma, jestliže šla rovnou domů.“

„Ano, řekl bych, že šla.“

„Řekla vám, že jde rovnou domů?“

„Ano. Vlastně ne, chtěla ještě koupit nějaký koláč a pak rovnou domů.“

„Koláč?“

„Ano. Kousek výš v ulici prodávají neobyčejně dobré pečivo. Většina manekýnek nakupuje koláče a sladkosti jen tam.“

„Neřekla vám, zda čeká večer nějakou návštěvu?“ zeptal se Kling.

„Ne, neříkala nic o tom, jaký má program.“

„Nemohla by pomoci telefonistka v případě, že se některý z hovorů týkal Tinčina večerního programu?“

„Nevím, můžeme se jí zeptat.“

„To bychom rádi.“

„Co jste dělal minulý pátek večer vy, pane Cutlere?“ zeptal se Kling.

„Já?“

„Ano.“

„Co tím myslíte?“

„Kdy jste odešel z kanceláře?“

„Nač to proboha potřebujete vědět?“ zeptal se Cutler.

„Jste poslední, kdo ji viděl naživu,“ řekl Kling.

„Ne, její vrah byl poslední, kdo ji viděl živou,“ opravil ho Cutler. „A dá–li se věřit novinám, její dcera byla předposlední, kdo ji viděl naživu. Takže skutečně nemohu pochopit, jak by Tinčina návštěva v mé agentuře nebo můj večerní program mohly souviset nebo se snad jen něčím dotýkat Tinčiny smrti.“

„Možná že tu žádná souvislost není, pane Cutlere,“ řekl Carella, „ale jistě pochopíte, že jsme povinni prošetřit každou možnost.“

Cutler svraštil obočí a přenesl svou vnitřní averzi, kterou původně cítil jen ke Klingovi, i na Carellu. Chvíli váhal a pak s nechutí odpověděl: „Pozvali jsme se ženou několik přátel na večeři do Les Trois Chats,“ odmlčel se a pak kousavě dodal: „To je francouzská restaurace.“

„V kolik to bylo hodin?“ zeptal se Kling.

„V osm.“

„Kde jste byl v devět hodin?“

„Ještě jsme večeřeli.“

„A v devět třicet?“

Cutler vzdychl:

„Odešli jsme z restaurace až něco po desáté.“

„A potom, co jste dělal potom?“

„Je to opravdu nezbytné?“ řekl Cutler a zaškaredil se na detektivy. Žádný z nich neodpověděl. Cutler si znova povzdechl a pokračoval: „Trochu jsme se prošli po Halí Avenue, pak jsme se rozloučili s přáteli a jeli jsme se ženou taxíkem domů.“

Dveře se otevřely.

Do kanceláře vplula Leslie Cutlerová; když uviděla výraz na tváři svého muže a zvážila tísnivé ticho, které ji přivítalo, okamžitě se zeptala: „Co se děje?“

„Řekni jim, co jsme dělali, když jsme odtud v pátek večer odešli,“ řekl Cutler. „Pánové si chtějí hrát na četníky a zloděje.“

„To má být žert,“ řekla Leslie a hned pochopila, že to žert být nemá.

„Byli jsme na večeři s několika přáteli,“ odpověděla rychle. „S Danielem Ronetem a s Marge – to je jedna z našich manekýnek. Proč?“

„Kdy jste odešli z restaurace, paní Cutlerová?“

„V deset.“

„Byl váš muž celou tu dobu s vámi?“

„Byl, to je samozřejmé.“ Obrátila se ke Cutlerovi a řekla: „Mohou vůbec tohleto dělat? Neměli bychom zavolat Eddymu?“

„Kdo je Eddy?“ zeptal se Kling.

„Náš advokát.“

„Advokáta nebudete potřebovat.“

„Vy nejste dlouho detektivem, že?“ zeptal se náhle Cutler Klinga.

„Co tím chcete říct?“

„Tím chci říct, že vaše vyšetřovací metody mají hodně daleko do dokonalosti.“

„Ano? A v jakém směru? Postrádáte něco v mé vyšetřovací technice, pane Cutlere?“

„Subtilnější zacházení se slovem.“

„To je opravdu zábavné,“ řekl Kling.

„Těší mne, že vás to pobavilo.“

„Nepobavilo by pro změnu zase vás, kdybyste věděl, že zřízenec od výtahu na Stafford Pláce č. 791 nám výborně popsal muže, kterého vezl nahoru do Tinčina bytu ten večer, co se stala vražda? A nepobavilo by vás ještě víc, kdybyste věděl, že ten popis je na vás jako dělaný? Co na to říká váš smysl pro humor, pane Cutlere?“

„V pátek večer jsem vůbec nebyl v blízkosti Tinčina bytu.“

„Možná že ne. Jistě nebudete mít námitky proti tomu, abychom vyhledali přátele, se kterými jste byli na večeři – jen pro kontrolu.“

„Recepční vám dá telefonní čísla,“ řekl Cutler chladně.

„Díky.“

Cutler se podíval na hodinky.

„Mám v poledne nějakou záležitost. V případě, že jste, pánové, skončili s vašimi…“

„Rád bych se ještě zeptal telefonistky na ty hovory,“ řekl Carella. „A budu vám samozřejmě velmi vděčný za jakoukoliv informaci o Tinčiných přátelích a známých.“

„V tom vám může pomoci moje paní.“ Cutler si nevraživě změřil Klinga. „Nehodlám se vzdálit z města. Varujete přece vždycky podezřelé, aby se nevzdalovali z města?“

„Ano, a proto se nevzdalujte z města,“ řekl Kling.

„Berte,“ řekl Carella lehce, „měl by ses raději vrátit na oddělení. Bude volat Grossmann z laboratoře, slíbil, že bude mít odpoledne výsledky. Jeden z nás tam na to musí počkat.“

„Jistě,“ řekl Kling. Šel ke dveřím, otevřel je a řekl: „Můj kolega je o něco subtilnější než já.“ Pak odešel.

Carella, který pracoval podle předem připraveného programu, si krátce povzdechl a řekl: „Mohli bychom si teď trochu pohovořit s vaší telefonistkou, paní Cutlerová?“

3

Když Carella v to pondělí odcházel po druhé hodině z agentury Cutlerových, nevěděl toho o moc víc, než když poprvé šlapal po schodech potažených kobercem. Telefonistka s velkýma očima zářícíma ochotou se nemohla upamatovat ani najeden z hovorů, které měla Tinka Sachsová v den, kdy zemřela. Věděla sice, že to byly všechno soukromé hovory, a vzpomínala si, že to většinou byli muži, ale nemohla uvést ani jediné mužské jméno. Nemohla uvést ani jména žen, které telefonovaly Tince – ano, někdy jí telefonovaly i ženy – řekla, ale nevěděla přesně kolik jich bylo, ani si nevzpomínala na to, že by si někdo z nich dával s Tinkou schůzku.

Carella jí poděkoval za pomoc a pak se vrátil k Leslie Cutlerové, stále ještě rozhořčené způsobem, jakým se, Kling choval k jejímu muži, a pokoušel se dát dohromady seznam mužů, s kterými se Tinka stýkala. Bylo to nové fiasko; Leslie mu hned sdělila, že Tinka, na rozdíl od mnoha jiných manekýnek z agentury (zdálo se, jako by mu výraz manekýnka zněl trochu nepříjemně), si nechávala své soukromé záležitosti pro sebe, netrpěla mužům, aby se pro ni stavovali v agentuře, a dokonce ani nepřetřásala muže ve svém životě s ostatními manekýnkami (opravdu, slovo manekýnka znělo teď už velmi protivně). Carella se nejdřív domníval, že si Leslie nechává něco pro sebe, kvůli nepříjemnému způsobu, jakým Kling vedl výslech. Ale čím důkladněji se jí vyptával, tím více začínal věřit, že opravdu o Tinčině soukromí vůbec nic neví. Dokonce i když byla s manželem několikrát pozvána k Tince na večeři, byla to vžd
y prostá večeře ve třech, nikdo jiný kromě nich tam nebyl a holčička Anna spala ve svém pokoji. Postupně roztávajíc Carellovou trpělivostí, která vynikala ve srovnání s Klingovým předešlým nepříjemným chováním, nabídla mu Leslie materiál o Tince, který se rozesílal všem fotografům, uměleckým šéfům reklamních podniků a možným zákazníkům. Vzal jej, poděkoval a odešel.

Nad karbanátkem a šálkem kávy v malé jídelničce nedaleko policejní budovy vytáhl Carella z hnědé obálky složku a rozpomněl se opět, jak vypadala Tinka Sachsová, když ji viděl naposled. Reklamní prospekt byla velká dvoj stránka potištěná po obou stranách černobílými snímky, které představovaly Tinku v různých pozicích.

Carella prostudoval prospekt od začátku až do konce. Prozradil mu jen to, že Tinka pózovala oblečená a nepředváděla ani prádlo, ani plavky. Zdálo se mu to zajímavé, ale neshledával na tom nic zvláštního. Zasunul složku zpět do hnědé obálky, dopil kávu a vrátil se k sobě na oddělení.

Tam ho čekal rozrušený Kling.

„Co to mělo znamenat, Steve?“ zeptal se okamžitě.

„Tady je reklamní prospekt o Tince Sachsové,“ řekl Carella. „Můžeme to založit k našim materiálům.“

„Co je mi po tvém prospektu. Nechtěl bys mi odpovědět na otázku?“

„Raději ne. Volal Grossmann?“

„Volal. Jediné otisky, které zatím v pokoji našli, patří mrtvé dívce. Nůž a zápisník ještě neudělali. Nezkoušej to zahrát do autu. To mně sakra nadzvedlo.“

„Berte, já se s tebou nechci hádat. Smažme to, oukej?“

„Ne.“

„Budeme dělat na tom případě dohromady a může to trvat hodně dlouho. Nechci začínat s…“

„To je všecko krásný a já zase nechci, abys mě komandoval zpátky na služebnu, protože se někomu nelíbí moje otázky.“

„Nikdo tě zpátky na oddělení nekomandoval.“

„Steve, jsi můj nadřízený, řekls mi, abych se vrátil na oddělení, a to bylo komandování. Já chci vědět proč.“

„Protože ses choval jako blázen, jasný?“

„Ani se mi nezdá.“

„Pak se na sebe potřebuješ podívat pořádně z odstupu.“

„Hergot, vždyť jsi sám říkal, že to, co nám řekl ten starý, vypadá věrohodně. Dobrá, zajdeme do úřadu a uvidíme tam člověka, kterého nám právě popsali! Co čekáš, že udělám. Že ho pozvu na čaj?“

„Ne, čekal jsem, že ho obviníš…“

„Nikdo nikoho neobviňoval!“

„… z vraždy, sbalíš ho a necháš ho zavřít,“ řekl Carella sarkasticky. „To jsem čekal.“

„Moje otázky byly přesné a věcné.“

„Tvoje otázky byly záludné, podlé, nepřátelské a diletantské. Jednal jsi s ním od začátku jako se zločincem, ačkoliv pro to nebyl žádný důvod. Zahnal jsi ho okamžitě do obrany, místo abys ho odzbrojil. Kdybych já byl na jeho místě, lhal bych ti už jen ze vzteku. Udělal sis nepřítele, a to z někoho, kdo nám možná mohl pomoci. To znamená, že budu–li ještě potřebovat nějaké informace o Tinčině práci, musím je vydolovat z člověka, který má dobrý důvod, aby policisty nenáviděl.“

„Odpovídal popisu. Každý na mém místě by se ptal…“

„Proč ses proboha neptal normálním způsobem? Pak sis to měl ověřit u jeho přátel, jak říkal, že byl s nimi, a pak ho teprve zmáčknout, kdyby byl důvod. A co ses dověděl se svým vyptáváním? Zatracené nic. Dobrá, ty ses mě ptal a já ti odpovídám. Měl jsem tam ještě práci a nemohl jsem si dovolit ztratit víc času, kdyžs to tam tak dokonale pobabral. Proto jsem tě poslal zpátky. Jasný? Dobrá. Zkontroloval jsi Cutlerovo alibi?“

„Ano.“

„Byl s těmi lidmi?“

„Byl.“

„A odešli z té restaurace v deset na procházku?“

„Ano.“

„Potom Cutler nemůže být ten muž, kterého Kyklop vezl výtahem.“

„Ledaže by si Kyklop popletl hodinu.“

„To je možné a já myslím, že bychom to měli zjistit. Ale ověřování musí být hotovo dřív, než začneš prskat obvinění na všechny strany.“

„Já jsem nikoho neobviňoval?“

„Ale tvé chování ano! Kdo si k čertu myslíš, že jsi, gestapák? Copak můžeš jen tak vmašírovat do něčí kanceláře a začít…“

„Myslel jsem to dobře!“ řekl Kling. „A když se ti to nelíbí, táhni ke všem čertům.“

„Mně se to nelíbí a nemám v plánu táhnout ani ke všem čertům, ani nikam jinam.“

„Požádám Peta, aby mě z toho případu odvolal,“ řekl Kling.

„To neudělá.“

„Proč ne?“

„Protože tvůj nadřízený jsem já, jak už jsi řekl, a já chci, abys na tom dělal.“

„V tom případě už to nikdy neopakuj, varuji tě. Ještě jednou ze mne uděláš blázna před civilní osobou a…“

„Kdybys trochu uvažoval, přišel bys na to, že ses znemožnil už dávno před tím, než jsem tě poslal pryč.“

„Poslyš, Carello…“

„Ó je, už je ze mě Carella, bububu?“

„Nemusím si od tebe nechat líbit žádné svinstvo, pamatuj si to. A na tvou hodnost ti kašlu. Pamatuj si jenom, že si od tebe nedám nic líbit.“

„A od jiných taky ne.“

„A od jiných taky ne, správně.“

„Já si to zapamatuju.“

„To bych ti radil…,“ řekl Kling, prošel průchodem v přepážce a vyšel ze služebny.

Carella sevřel ruku v pěst, zase ji otevřel a uhodil plochou dlaní o desku psacího stolu.

Detektiv Meyer vyšel právě ze záchodu na chodbě a dopínal si kalhoty. Podíval se vlevo k železným schodům a naklonil trochu hlavu, naslouchaje zlobnému ohlasu Klingových vzdalujících se kroků. Když vstoupil do služebny, uviděl Carella sehnutého nad stolem, o který se opíral rukama. V obličeji měl mrtvý a strnulý výraz.

„K čemu tolik randálu?“ zeptal se Meyer.

„Ale to nic,“ řekl Carella. Dusil se vztekem a slova, která cedil mezi rty, byla ostrá jako čepel nože.

„Zase Kling?“ zeptal se Meyer.

„Zase Kling.“

„Páni,“ řekl Meyer, potřásl hlavou a neřekl už nic.

Pozdě odpoledne se Carella cestou domů zastavil v bytě Tinky Sachsové. Legitimoval se strážníkovi, který stále ještě hlídkoval přede dveřmi, a pak vstoupil do bytu, aby se poohlédl po něčem, co by mu pomohlo najít muže, kterého Tinka Sachsová znala, po nějakých dopisech, adresářích, zápisnících, prostě čemkoliv. Byt byl prázdný a tichý. Malou Annu převezli v sobotu do dětského domova a pak k Harvey Sadlerovi – to byl Tinčin advokát –, aby u něho čekala na příjezd svého otce z Arizony. Carella procházel chodbou kolem pokoje malé Anny, stejnou cestou jako šel vrah, a otevřenými dveřmi zahlédl vyrovnané řady panenek způsobně sedících v knihovně, minul pokoj a vešel do Tinčiny prostorné ložnice. Postel už nebyla povlečená, zakrvácené povlaky a přikrývky poslali do policejní laboratoře. I záclony byly od krve, takže je také sundali a poslali Grossmannovi. Nezastřenými okny bylo vidět přes nízké střechy na
lodě pomalu plující po řece Dixu. Rychle se stmívalo, neklamné znamení, že je teprve duben. Carella rozsvítil a obešel křídou nakreslené obrysy Tinčina těla na tlustém zeleném koberci; uschlá krev na něm utvořila ošklivé rezaté skvrny. Přistoupil k oválnému stolku u stěny naproti posteli, který sloužil jako psací stůl, usedl do otáčecí židle a začal se probírat záplavou rozházených papírů. Nepořádek mu prozradil, že tu už před ním řádili detektivové z oddělení pro vraždy a že nenašli nic. co by zasluhovalo jejich zájem. S povzdechem vzal do ruky obálku se značkou letecké pošty, obrátil ji a uviděl, že odesilatelem je Dennis Sachs – Tinčin bývalý manžel – z Rainfieldu v Arizoně. Carella vytáhl z obálky dopis, rozevřel ho a četl:

Úterý 6. dubna

Tinko, miláčku,

sedím tu uprostřed pouště, píši Ti při petrolejce a poslouchám, jak se venku kolem mého stanu prohání vítr. Všichni už spí. Nikdy jsem se necítil tak daleko od města – a od Tebe. Jsem čím dál tím netrpělivější, pokud jde o Oliverův nápad, každý den víc a víc, ale je to možná proto, že vím, o co se pokoušíš, a všechno ostatní ztrácí pro mne význam vedle zápasu, který prožíváš.

Koho může zajímat, že možná přes tuhle poušť táhl Hohokam na své cestě, ze starého Mexika? Koho může zajímat, že možná objevíme jedno z jeho ležení? Já jenom vím, že Tě zoufale postrádám, že si Tě vážím a že se za Tebe modlím. Moje jediná naděje je, že Tvoje trápení brzy skončí, a my začneme znova, tak jako na začátku, než přišla ta hrůza, která nám rozbila lásku.

Zavolám Ti zase v sobotu. Myslím na Annu a na Tebe.

Dennis

Carella dopis opět složil a vložil ho do obálky. Právě se poučil, že Dennis Sachs byl někdo v poušti, na jakémsi výzkumu, který se týkal Hohokama – probůh, kdo to tak asi mohl být –, a že zřejmě stále ještě hoří pro svou bývalou ženu. Ale kromě íoho se Carella ještě dověděl, že Tinka prodělávala něco, co Dennis nazval „obrovským zápasem“ a „trápením“. Jaké trápení, ptal se Carella sám sebe. Jaký zápas? A co má vlastně znamenat ta „hrůza“, o které se Dennis zmiňuje ve svém dopise? Nebo byly hrůza a boj totožné s utrpením a nebylo nic, co by předcházelo? Z dětského domova telefonovali ráno Dennisovi Sachsovi do Arizony a on byl už pravděpodobně na cestě na východ. A ať už si to uvědomuje nebo ne, bude muset po svém příjezdu zodpovědět opravdu hodně otázek.

Carella zastrčil dopis do kapsy u saka a začal se probírat ostatními papíry na stole. Byly tam účty za elektřinu, telefon, účty z obchodních domů, z Dineťs Clubu a mnoho jiných. Byl tam dopis od ženy, která Tince uklízela, psala, že už u ní nebude moci déle pracovat, protože se vrací s rodinou zpátky na Jamajku. Jiný dopis byl od nakladatele jednoho módního časopisu, rozepisoval se o svých plánech fotografovat s Tinkou a ještě jinými manekýnkami během léta nejnovější pařížské modely a ptal se, zda bude dosažitelná či ne. Carella to všechno četl jen zběžně a dopisy odkládal na okraj stolu, kde se vršily v úhlednou hromádku, a pak objevil Tinčin adresář.

V malé knížce vázané v červené kůži byla spousta jmen, adres a telefonních čísel. Bula tam i mužská jména. Carella nad každým z nich pozorně uvažoval, pročítaje adresář několikrát za sebou. Většina jmen byli obyčejní Frankové, Georgesové a Charlieové, některá zněla trochu divně jak Clyde nebo Adrian, a jiná zase velmi exoticky, například Rion, Dink a Fritz. Žádné z nich nevypadalo podezřele. Carella zavřel zápisník, dal si ho do kapsy a pustil se do zbylých papírů na stole. Zaujal ho jen jediný, útržek básně psaný Tinčiným rukopisem:

Když myslím na to co jsem

A co jsem mohla být

Chvěji se

Děsím se noci

i ve dne

Bojím se draků skrytých v temnotě

Proč nechtějí

Opatrně papír složil a vsunul ho do kapsy spolu s adresářem. Pak vstal, došel ke dveřím, naposled se rozhlédl po pokoji a zhasl světlo. Šel po chodbě ke dveřím od bytu. Mdlé světlo dohasínajícího dne padalo okny do Annina pokoje a slabě ozařovalo tváře panenek vyrovnaných do řady na poličkách knihovny. Vstoupil do pokoje, vzal opatrně do ruky panenku z horní poličky, vrátil ji zase na místo a pak uviděl panenku, kterou měla Anna na klíně, když s ní v sobotu hovořil. Sundal ji s poličky. Policista přede dveřmi byl překvapen, když viděl dospělého detektiva spěchat kolem s panenkou pod paží. Carella vstoupil do výtahu, rychle zalistoval v Tinčině adresáři, až našel, co hledal. Uvažoval, zda by neměl zavolat na oddělení a říci jim, kam se chystá, případně požádat Klinga, aby mu pomohl při zatýkání. Najednou si vzpomněl, jak Kling vyběhl ze služebny. Znovu v něm vzkypěl vztek. Ať si jde někam, pomyslel si, vyel na ulici a spěchal k autu. V hlavě měl zmatek, myšlenky se mu v ní honily jedna přes druhou; nejstrašnější je na tom ta brutalita, ta do nebe volající zvířecí brutalita, mám se pokusit dostat ho sám, panebože, to dítě, chudáček, poslouchat, jak vraždí matku, asi bych měl přece jenom skočit napřed na oddělení a vzít s sebou Meyera, co když, řekněme, je ten člověk schopen prostřílet se ven, proč se jenom ten Kling trochu nesebere, můj bože, bodat a bodat. Nastartoval. Vedle něho na sedadle seděla panenka. Znovu si přečetl jméno a adresu v Tinčině adresáři.

Tak co? myslel si. Co teď? Jít pro pomoc nebo sám?

Šlápl na plyn.

Pulsovalo v něm vzrušení spojené se vztekem, jasnozřivé tušení potlačující každou tendenci k ostražitosti, která mu intenzívně přicházela na mysl. Něco takového se nestávalo často, obyčejně předcházely týdny ba i měsíce úmorné práce. Překvapení z výhry, nápad, který zčistajasna rozluštil případ ve skutečnosti teprve začínající, v něm uvolnil divokou energii, sešlápl plyn ještě prudčeji. Rukama sevřel volant. Řídil s bezohledností, která by normálnímu občanu vynesla pokutu, předjížděl, proplétal se proudy vozidel, divoce troubil a brzdil, jeho ruce a nohy se proměnily v součást stroje, který se řítil městem za adresou z Tinčina zápisníku.

Zaparkoval, panenku nechal na předním sedadle a vyskočil na chodník. Pečlivě pročítal tabulky se jmény u vchodu – ano, tady to je. Stiskl namátkou jeden ze zvonků, a jakmile se ozval bzučivý signál, pootočil kulatým knoflíkem u dveří. Rozběhl se rychle po schodech do třetího patra. Na odpočívadle v druhém patře vytáhl svůj služební revolver, osmatřicítku – byl to Smith & Wesson, policejní model 10. Hlaveň byla dlouhá pět centimetrů, takže se nemohla při vytahování zachytit o oděv. Vážil jen něco okolo šesti set gramů a jeho celková délka nepřesahovala sedmnáct centimetrů, byl zářivě modrý a na pažbě z ořechového dřeva se skvěl známý monogram S & W. Zásobník byl na Šest patron.

Vstoupil do třetího patra a prošel chodbou. Na poštovní schránce si přečetl, že číslo bytuje 34. Byl to byt na konci chodby, přiložil ucho ke dveřím a naslouchal. Uvnitř bylo slyšet tlumené hlasy, mužský a ženský.

Vpadni tam, myslel si. Máš dost důvodů, abys ho sbalil. Vyraz dveře a střílej, když bude třeba – je to on. Ustoupil trochu zpět. Opřel se o stěnu chodby naproti dveřím, zvedl pravou nohu do výšky, koleno přitlačil zpět k tělu, a jak skočil kupředu, kopl do dveří tak, že mířil chodidlem na zámek, který byl umístěn dosti vysoko. Dřevo zapraskalo, zámek se vytrhl z pažení a dveře se rozletěly. Carella vrazil do pokoje zároveň s otvírajícími se dveřmi, v pravé ruce připravený revolver. Uviděl jenom ženu, velkou krásnou tmavovlásku, která seděla na gauči naproti dveřím, měla zkřížené nohy a na obličeji překvapený výraz. Ale zvenku slyšel i mužský hlas. Odkud?

Prudce se otočil. Okamžitě si uvědomil, že se byt rozkládá po obou stranách vstupních dveří, takže muž mohl být snadno napravo nebo nalevo od něho, mimo jeho dohled. Carella se přirozeně otočil doprava, protože byl pravák, protože držel revolver v pravé ruce, a udělal chybu, která ho málem stála život.

Muž byl vlevo.

Carella uslyšel šramot prozrazující jeho přítomnost příliš pozdě, změnil směr, ale uviděl jen záblesk rovných žlutých vlasů á la Sonny Tuffs a pak ho něco těžkého a tvrdého uhodilo do obličeje.

4

V malém pokoji nebyl vůbec žádný nábytek, jen napravo ode dveří stála dřevěná židle. Dvě okna v protější stěně byla zatažena zelenými záclonami. Pokoj byl veliký asi čtyři krát pět metrů, s radiátorem uprostřed nejdelší stěny.

Carella zamrkal očima a upřeně hleděl do polotmy. Za okny bylo slyšet zvuky noci a po stranách zatažených záclon viděl přerušovanou zář neónové reklamy. Byl by rád věděl, kolik je hodin. Pohnul levou rukou, aby se podíval na hodinky, a zjistil, že ji má připoutanou k radiátoru svými vlastními služebními pouty. Ten, kdo mu navlékl pouta na zápěstí, to dělal velmi rychle a hrubě, takže se mu kov ostře zařezával do masa. Druhá půlka obepínala žebro radiátoru. Hodinky byly pryč a vypadalo to, že je pryč i jeho služební revolver, průkaz, papíry, náprsní taška s drobnými penězi, a dokonce i boty a ponožky. Celý obličej ho pekelně bolel. Zvedl pravou ruku, aby se ohmatal, a zjistil, že má tváře a spánky pokryté vrstvou zaschlé krve. Podíval se znovu na radiátor, ke kterému byl připoután. Pak se posunul napravo tak, aby mohl nahlédnout zezadu, jak je radiátor upevněn ke zdi. Kdyby se jej podařilo uvolnit…

Uslyšel, jak někdo strká klíč do zámku. Najednou ho napadlo, že stále ještě žije, ale toto vědomí ho nenaplnilo radostí, nýbrž pocitem blížící se hrůzy. Proč ještě žije? Přichází ten, kdo odemyká dveře, proto, aby teď napravil ono nedopatření?

Klíč se otočil v zámku.

Stropní světlo se rozsvítilo.

Do pokoje vstoupila vysoká tmavovlasá dívka. Byla to dívka, která seděla na gauči, když Carella tak hrdinně vyrazil dveře od bytu. Nesla v rukou podnos a on ucítil vůni kávy hned, jak vstoupila do pokoje. Aroma kávy se mísilo s akcentem těžkého parfému, který dívka používala.

„Čau,“ řekla.

„Čau,“ odpověděl.

„Vyspal ses dobře?“

„Výborně.“

Byla vysoká, mnohem vyšší, než se zdála, když seděla na gauči. Měla proporce a tělo manekýnky, výšku sto osmdesát centimetrů, velká pevná ňadra, která se rýsovala v hlubokém výstřihu volné blůzy, silná stehna obepnutá úzkou černou sukní, která končila těsně nad koleny. Její nohy byly velmi dlouhé a velmi bílé, byly to nohy tanečnice s plnými lýtky a štíhlými kotníky. Měla černé pantoflíčky. Vešla do pokoje, zavřela za sebou dveře, a jak šla, tiše šoupala pantoflíčky po podlaze.

Přibližovala se pomalu jako náměsíčná. Vyzařoval z ní silný smyslný proud umocněný jejími somnambulními pohyby. Zdálo se, že si plně uvědomuje půvab svého těla a toto vědomí se pojilo s jistotou, že ať byla jakákoliv – počestná žena nebo děvka, špatná nebo ctnostná – muži se budou vždycky znova a znova pokoušet o to, aby ji dobyli s úspěchem a bez smilování.

Byla obětí a pohybovala se ostražitou chůzí člověka, kterému už ublížili, a on očekává útok ze všech stran. Její ostražitost, její ženské sebevědomí, zralost jejího těla a jistota, že je tak přístupné, divná pečeť něčeho nevyhnutelného, kterou dívka nesla, to všechno vyzývalo k dalšímu zneužití, bičovalo fantazii a vyvolávalo temné představy z nejskrytějších koutů duše. Dívčinu bílou tvář rámovaly obarvené, jako havran černé vlasy. Byla to tvář ztvrdlá poznáním. Temný make–up Kleopatra zvýrazňoval oči a obočí a zastíral poněkud tmavší zbarvení kůže. Její nos byl zřejmě upravován, ale bylo to už dávno, takže začínal pomalu ztrácet tvar a vypadal nyní, jako by ho někdo přerazil, a i to přispívalo k dojmu, že dívka je obětí. Měla silně nalíčená ústa prostitutky. Ta ústa vyslovila už každé slovo, které jen člověk mohl vymyslet, a udělala všechno, k čemu kdy ústa mohou být donucena.

„Přinesla jsem ti kávu,“ řekla.

Její hlas zněl jako šepot. Pozoroval ji, jak se přibližovala. Měl pocit, že by mohla zabít muže se stejnou lehkostí, s jakou by ho políbila, a znova se ptal sám sebe, proč je ještě naživu.

Pak si teprve povšiml, že na podnose vedle šálku s kávou leží revolver. Dívka jej uchopila, namířila mu na břicho, podnos s kávou držela přitom stále ještě v jedné ruce. „Zpátky,“ řekla.

„Proč?“

„Nehraj si se mnou,“ řekla. „Dělej, co ti řeknu, a hni sebou, když ti to řeknu.“

Carella ustoupil tak daleko, jak mu jen připoutané zápěstí dovolilo. Dívka se svezla do dřepu, úzká sukně se jí přitom vysunula nahoru po stehnech, a přistrčila podnos k radiátoru. Její tvář měla strnule vážný výraz. Pistole byla automatická osmatřicítka značky Lama. Svírala ji pevně v ruce. Pojistka na levé straně byla odjištěna. Osmatřicítka byla připravena k výstřelu.

Dívka se napřímila a ustupovala pozpátku až k židli u dveří s pistolí neustále namířenou na jeho břicho. Usadila se, sklonila pistoli a řekla: „Dej si.“

Carella nalil kávu z konvice do jediného hrníčku na podnose. Upil malým douškem. Káva byla silná a horká.

„Jaká je?“ zeptala se dívka.

„Výborná.“

„Dělala jsem ji sama.“

„Děkuji.“

„Přinesu ti potom mokrý ručník,“ řekla. „Aby sis mohl umýt tu krev. Vypadá to hrozně.“

„Není to zrovna dvakrát příjemné,“ řekl Carella.

„To je možné, ale kdo tě sem zval?“ zeptala se. Vypadala, jako by se chtěla usmát, ale pak si to rozmyslela.

„Nikdo, to je pravda.“ Upil opět trochu kávy. Dívka ho neustále pozorovala.

„Steve Carella,“ řekla. „Je to správně?“

„Správně. A jak se jmenuješ ty?“

Položil tu otázku rychle a přirozeně, ale dívka se do léčky nechytla.

„Detektiv druhého stupně,“ řekla. „87. okrsek.“ Na okamžik se odmlčela. „Kde to vlastně je?“

„Na druhé straně parku.“

„Kterého parku?“

„Greverova parku.“

„Ach, ano,“ řekla. „To je pěkný park. Nejpěknější v celé téhle zatracené díře.“

„Ano,“ řekl Carella.

„Zachránila jsem ti život, jestli to nevíš,“ řekla dívka konverzačním tónem.

„Opravdu?“

„Hm. Chtěl tě oddělat.“

„Udivuje mě, že to neudělal.“

„Nezván, on to možná ještě stihne.“

„Kdy?“

„Máš naspěch?“

„Nijak zvlášť.“

V pokoji se rozhostilo ticho. Carella si zase lokl kávy. Dívka od něho neodvracela oči. Zvenku sem pronikal hluk z ulice.

„Kolik je hodin?“ zeptal se.

„Bude devět. Proč? Spěcháš na schůzku?“

„Zajímá mě, jak dlouho to bude trvat, než mne začnou postrádat, to je všechno,“ řekl Carella a pozoroval dívku.

„Nepokoušej se mne zastrašit,“ řekla. „Nebojím se ničeho.“

„Já jsem se o to taky nepokoušel.“

Dívka se lenivě poškrábala na noze a pak řekla:

„Musím se tě zeptat na několik věcí.“

„Nejsem si tak jist, že ti budu moci odpovědět.“

„Ale budeš,“ řekla. V jejím hlase bylo něco studeného a vražedného. „Za to ti ručím. Budeš mluvit, dřív nebo později.“

„Pak to tedy bude později.“

„Nejste příliš rozumný, pane.“

„Jsem až příliš rozumný.“

„Jakto?“

„Domnívám se, že jsem naživu jen proto, že jsem na ty otázky zatím neodpověděl.“

„Možná, že jsi naživu, protože já chci, abys byl,“ řekla dívka.

„Proč?“

„Nikdy předtím jsem neměla nic podobného, jako jsi ty,“ řekla a usmála se, poprvé za celou tu dobu, co byla v pokoji. Z jejího úsměvu šla hrůza. Cítil, jak mu vzadu na krku naskakuje husí kůže. Přejel si rty jazykem a pohlédl na ni, opětovala jeho pohled stále s oním ďábelským úsměvem na rtech. „Já jsem tvůj život nebo tvoje smrt,“ řekla. „Když mu řeknu, aby tě zabil, zabije tě.“

„Ne dřív, dokud se nedozvíte, co chcete,“ řekl Carella.

„Oh, my se to dozvíme. Máme spoustu času na to, abychom se to dověděli.“ Úsměv z její tváře zmizel. Vsunula ruku pod blůzu, lenivě se poškrábala na prsou, pak se na něho opět zadívala a řekla: „Jak jsi se sem dostal?“

„Podzemní dráhou.“

„To je lež,“ řekla dívka. V jejím hlase nebyl hněv. Obvinila ho věcně a pokračovala: „Tvoje auto stálo dole. Papíry byly ve skříňce na rukavice. Byla tam taky nějaká karta a na ní něco jako ,detektiv ve službě‘.“

„Budiž, přijel jsem autem,“ řekl Carella.

„Jsi ženatý?“

„Jsem.“

„Máš děti?“

„Dvě.“

„Holčičky?“

„Děvčátko a chlapce.“

„Tak proto ta panenka,“ řekla dívka.

„Jaká panenka?“

„Ta co byla v autě. Na předním sedadle.“

„Ano,“ lhal Carella. „Ta je pro mou dcerku. Zítra má narozeniny.“

„Přinesl ji nahoru. Je v obývacím pokoji.“ Dívka se odmlčela. „Chceš dát tu panenku své dceři?“

„Ano.“

„Chceš ji zase vidět?“

„Ano.“

„Tak odpověz na všechno, co se tě zeptám, a už žádné lži o podzemní dráze a tak.“

„Jakou mi dáš záruku?“

„Záruku na co?“

„Že zůstanu naživu.“

„Já jsem tvoje záruka.“

„Jak ti mám věřit?“

„Musíš mi věřit,“ řekla dívka. „Patříš mně.“ A opět se usmála a jemu opět naskočila husí kůže vzadu na krku.

Vstala ze židle. Poškrábala se na břiše a pak se pohnula směrem k němu stejnou pomalou a ostražitou chůzí, jako by čekala, zeji někdo uhodí, a chtěla se chránit před ranami.

„Nemám moc času,“ řekla. „Brzy se vrátí.“

„A co tedy?“

Dívka pokrčila rameny. „Kdo ví o tom, že jsi tady?“ zeptala se náhle.

Carella neodpověděl.

„Jak jsi se k nám dostal?“

Neřekl zase nic.

„Viděl ho někdo odcházet z Tinčina bytu?“

Carella neodpověděl.

„Jak jsi se dověděl, kam máš jít?“

Carella potřásl hlavou.

„Poznal ho někdo? Jak jsi přišel právě na něho?“ Carella z ní nespouštěl oči. Byla od něho vzdálena asi metr, příliš daleko na to, aby na ni dosáhl, revolver držela volně spuštěný v pravé ruce. Najednou ho zvedla.

„Chceš, abych tě zastřelila?“ zeptala se mile.

„Ne.“

„Mířím ti na tvý choulostivý místo, líbí se ti to?“

„Ne.“

„Tak odpověz na moje otázky.“

„Ani tě nenapadne, abys mě zabila,“ řekl Carella. Nespouštěl oči z dívčiny tváře. Mířila mu revolverem na slabiny, ale on se na její prst, který ležel na spoušti, raději nedíval.

Dívka postoupila o krok blíž. Carella se přikrčil k radiátoru, nemohl stát zpříma, protože byl připoután za levačku těsně nad podlahou.

„A teď se pobavím,“ prohlásila dívka a nečekaně ho uhodila těžkou pistolí. Držela ji hlavní kupředu a rozmáchla se vší silou.

Ucítil omračující úder kovu o kost, revolver dopadl na čelist a zvrátil mu hlavu dozadu.

„Jakpak se nám to líbí?“ zeptala se dívka.

Neřekl nic.

„Nelíbí, ohó, zlato?“ Odmlčela se.– „Tak co, zamlouváme se ti?“

Neřekl zase nic. Kroužila kolem něho tak rychle, že nestačil včas uhýbat ránám, které přicházely zezadu, ani ji nemohl kopnout, jak by chtěl, kdyby se přiblížila. Hlaveň ho uhodila přes ucho, cítil, jak mu praská chrupavka. Divoce se k ní otočil a přitom po ní chňapl pravačkou, ale ona kroužila mimo jeho dosah stále kolem něho a znova ho bila pistolí, míříc tentokrát na levé oko. Cítil, jak se mu z otevřené rány valí krev po obličeji.

„Co tomu říkáš?“ zeptala se.

„Říkám táhni do horoucích pekel,“ řekl Carella a dívka začala opět mávat pistolí. Myslel si, že tentokrát ji určitě dostane. Ale ona se jen mihla a on hrábl do prázdna, zatímco rychle přetančila napravo, pryč z jeho dosahu. Připoutaná ruka mu bránila zachovat rovnováhu. Pokusil se opřít o pravičku, ale přepadl kupředu, do levého zápěstí se mu ostře zadírala pouta. Hlaveň pistole ho zasáhla znovu právě v okamžiku, kdy se dotkl rukou podlahy. Těžká pistole dopadla plnou silou dívčina statného těla, ucítil náraz v dolní části hlavy. Bolest se rozlila až ke kořínkům vlasů. Mrkal očima, aby překonal náhlou mdlobu. Vydrž, říkal si, vydrž a najednou se mu chtělo zvracet. Zvratky mu stoupaly do krku, přiložil pravou ruku k ústům, právě když ho dívka znovu uhodila. Padl poloomráčený dozadu na radiátor. Pohlédl vzhůru na dívku. Mezi rozšklebenými rty jí svítily zuby, těžce dýchala, ruka s revolverem se
opět pozvedla, a on byl příliš slabý na to, aby otočil hlavu stranou. Pokusil se zvednout pravou ruku, ale spadla mu bezmocně do klína.

„Kdo ho viděl?“ ptala se dívka.

„Ne,“ mumlal.

„Ted ti přerazím nos,“ řekla. Její hlas přicházel jako z veliké dálky. Zkusil se opřít o podlahu, ale najednou si už nebyl jist, kde vlastně podlaha je. Pokoj se rozhoupal. Pohlédl vzhůru na dívku a viděl její kroužící tvář a ňadra, cítil těžký omamující parfém a viděl pistoli v její ruce. „Teď vám přerazím nos, pane.“

„Ne.“

„Ano,“ řekla.

„Ne.“

Tentokrát pistoli ani neviděl. Ucítil jenom mučivou bolest tříštící se kosti. Hlava mu padla nazpět a narazila s hlasitým úderem na kovová žebra radiátoru. Bolest ho přivedla znovu k vědomí. Přiložil si pravou ruku k nosu a dívka ho uhodila znovu a znovu po hlavě, a on znovu cítil, že opět omdlévá. Tupě se usmál. Nechtěla, aby zemřel, ale nechtěla, aby žil. Nenechá ho omdlít a nenechá ho nabrat sílu k obraně.

„Teď ti vyrazím zuby,“ řekla dívka.

Zavrtěl hlavou.

„Kdo ti řekl, kde nás máš hledat? Liftboy? Byla to ta jednooká svině?“

Neodpověděl.

„Chceš, abych ti pomohla od zubů?“

„Ne.“

„Tak mluv.“

„Ne.“

„Musíš mluvit,“ řekla. „Patříš mně.“

„Ne.“

Bylo ticho. Věděl, že se pistole dá zase do pohybu. Pokusil se zvednout ruku k ústům, aby si chránil zuby, ale paže ho neposlechla. Seděl a celý opuchlý se třásl, levé zápěstí měl uvězněno v bolestivém sevření pout, krev se mu řinula po obličeji, krvácel z nosu, vlastně to už nebyl nos, ale napuchlá hmota na rozbité kosti, čekal, až mu dívka vyrazí zuby, jak řekla, a neměl sílu, aby se bránil.

Ucítil její rty na svých.

Líbala ho otevřenými ústy, násilně, a jazykem hledala jeho rty a zuby. Pak se odtáhla a on ji slyšel šeptat: „Ráno z tebe najdou jen mrtvolu.“

Znovu ztratil vědomí.

Auto se našlo v úterý ráno na dně příkrého srázu v málo obydlené oblasti sousedního státu, nějakých osmdesát kilometrů za řekou Harb. Lak byl z velké většiny zničený ohněm. Musel to být pořádně silný oheň, ale stále ještě bylo vidět, že to byl zelený sedan–pontiac z jedenašedesátého roku s poznávací značkou RI 7–3461.

Tělo na předním sedadle auta bylo spálené. Ze zbytku dolní části trupu se dalo usoudit, že jde o tělo muže, ale trup a obličej byly sežehnuty k nepoznání, vlasy a šaty zmizely, kůže byla spálená na uhel. Posmrtné stažení sežehnutého svalstva zkroutilo ruce do typicky boxerské pozice; prsty vypadaly jako pařáty. Na kostře levé ruky, na třetím prstě, byl zlatý snubní prstýnek. Oheň sežehl kůži, kosti spálil na uhel a zlato prstýnku přetavil do matné černi. Osmatřicítka Smith & Wesson se zachytila o pérování v předním sedadle spolu s kousky kovu, které pocházely pravděpodobně z pouzdra.

V mužových ústech nebyl jediný zub.

V popelu něčeho, co bývalo dříve náprsní taškou, se našel štítek, jaký nosili detektivové, s identifikačním číslem 714–5632.

Telefonickým dotazem na hlavní správu, která měla sídlo na druhém břehu řeky, se vyšetřující policisté dověděli, že štítek patří detektivovi druhé třídy, Stephenu Louisi Carellovi.

5

Teddy Carellová seděla ve svém tichém obývacím pokoji a sledovala rty poručíka Petra Byrnese, který ji přišel oznámit, že její muž je mrtev. Do krku sejí dral výkřik, cítila, jak sejí křečovitě stahují svaly, až měla pocit, že se zadusí. Přitiskla si ruku k ústům a pevně zavřela oči, aby už nemusela sledovat slova, která splývala z poručíkových rtů, aby neviděla slova, která potvrzovala to, co už sama věděla od té doby, kdy její muž nepřišel den předtím domů k večeři.

Nechtěla křičet, ale v hlavě jí znělo tisíc výkřiků. Pokoušela se o ni mdloba. Svezla se téměř ze židle a pak vzhlédla k poručíkově tváří a ucítila jeho přátelskou paži, jak sejí pokládá kolem ramen. Kývla hlavou. Zkoušela se na něho mile usmívat, pokoušela se dát mu najevo, že si uvědomuje, jak nepříjemný úkol na sebe vzal. Ale po tvářích jí dál proudily slzy, a ona toužila, aby tu byl její muž, aby ji utišil, a pak si náhle uvědomila, že on tu už nikdy nebude, že už ji nikdy neutiší, a toto vědomí sejí neustále vracelo, zatímco v ní všechno křičelo bolestí.

Poručík opět promluvil.

Sledovala jeho rty. Seděla nehybně a tiše v křesle, ruce pevně sevřené v klíně, a myslela na to, kde asi vězí děti a jak jim to má říci, viděla poručíkovy rty, které říkaly, že jeho muži udělají všechno, co je v lidských silách, aby objasnili okolnosti, za kterých její muž zemřel. Zatím, Teddy, mohu–li pro tebe něco udělat, cokoliv, co bych mohl udělat já, myslím, osobně, ty jistě víš, co pro mne Steve znamenal, a pro všecky, kdybychom ti já, nebo Harieta mohli nějak pomoci, Teddy, nemusím ti říkat, že uděláme všechno, co budeme moci, všechno.

Přikývla.

„Je tu možnost, že to byla jenom nešťastná náhoda, Teddy, ačkoliv o tom pochybujeme. Spíš myslíme, že byl…, totiž nezdá se, že jde o neštěstí, proč by byl za řekou a v jiném státě, osmdesát kilometrů odtud?“ Opět přikývla. Oči měla plné slz. Mohla jen stěží sledovat jeho rty, když mluvil.

„Teddy, já jsem měl toho chlapce rád. Raději bych dostal kulku do srdce, než abych seděl tady v tomhle pokoji s tím, s takovou zprávou.

To je pro mne hrozné, Teddy, hrozné.“ Seděla v křesle nehybně jako z kamene.

Detektiv Meyer vyšel ve dvě hodiny odpoledne ze služebny, přešel ulici a zamířil podél nízké kamenné zídky do parku. Byl příjemný dubnový den s jasně modrou oblohou, slunce letně zářilo a ptáci cvrlikali ve stromech mezi něžnými lístky.

Zašel hlouběji do parku, vyhledal si prázdnou lavičku a posadil se; nohu přes nohu, jednu paži položil na opěradlo lavičky a druhou volně spustil do klína. Míjeli ho mladí hoši a děvčata, drželi se za ruce a šeptali si hloupůstky, míjely ho děti, které si hrály na honěnou a smály se, míjely ho chůvy s kočárky a staří páni, čtoucí na procházce knihu.

Míjel život.

Detektiv Meyer seděl na lavičce a bezhlesně plakal pro svého přítele.

Detektiv Cotton Hawes šel do kina.

Dávali western. Bylo tam mnoho dobytka, přes plátno dusaly tisíce krav, muži se potili a nadávali, koně řehtali a biče práskaly. Taky tam přepadli vlak, Indiáni obklíčili vagóny, šípy létaly vzduchem, pušky jim odpovídaly a muži křičeli. I na rvačku v baru došlo, házelo se lahvemi a židlemi, stoly praskaly, ženy prchaly do bezpečí s vysoko zdviženými sukněmi, pěsti se zatínaly. Dohromady tam bylo hodně rámusu, barev, ryčné hudby a fůra děje.

Když na plátně proběhl poslední titulek, Hawes vstal a vyšel přes chodbu do ulice.

Stmívalo se.

Město se utišilo.

Nepodařilo se mu zapomenout, že Steve Carella je mrtev.

Andy Parker, který nemohl Carellu zaživa ani cítit, se šel ten večer vyspat s holkou. Byla to prostitutka a on ji dostal do postele pod pohrůžkou, že ji dá zavřít, když bude dělat drahoty. Dívka se potloukala v okolí něco přes týden. Ostatní holky si ji vzaly stranou a ukázaly jí všechny typy od mravnostní policie, ba i podřadné fízly, takže se nemohlo stát, že by se s některým omylem zapletla. Ale Parker ležel dva týdny se zánětem hltanu, takže se stalo, že nebyl zahrnut v originální instruktáži, kterou děvče dostalo od svých kolegyň. Přitočila se tedy v jednom baru na Ainsley k pořádně nametenému chlápkovi, a než na ni barman stačil vrhnout výstražný pohled, oslovila ho obvyklým: „Nerozdáme si to, bobečku?“ a na dovršení všeho mu oznámila, že bere pětku zajedno číslo nebo pětadvacet za noc. Parker s nabídkou souhlasil a odcházel z baru zároveň s ní, zatímco sejí majitel baru horečně pokoušel signaliz
ovat nebezpečí. Dívka si nedělala hlavu z toho, proč na ni k čertu pořád mává rukama. Myslela jen na to, že má Johna, a ten to chce na celou noc. To ještě nevěděla, co za Johna to vlastně je.

Vzala Parkera do pokojíku na Culverově třídě.

Byl pořádně opilý – začal už ve dvanáct v poledne, kdy se zpráva o Carellově smrti roznesla po služebně –, ale nebyl ještě natolik opilý, aby si neuvědomil, že nemůže zavřít holku jen proto, že ho uvedla „do soukromí“. Počkal, až se svlékla, a pak ji ukázal průkaz a řekl jí, aby si vybrala: buď nějaké tři roky v base anebo dvě příjemné hodinky s milýrn společníkem. Děvče, které mělo s milými společníky Parkerova typu co dělat už dříve, když si poldové od mravnostní policie chtěli vyhodit z kopýtka, to vzalo jako součást svého zaměstnání, krátce přikývlo a položilo se na postel.

Parker byl opravdu pořádně opilý.

K dívčinu velikému překvapení se ukázalo, že má větší chuť k hovoru než k milování, jak se tomu eufemisticky říká.

„Řekni mi, k čemu je to všecko dobrý?“ řekl, ale nečekal, že mu odpoví. „Takovýho parchanta Carellu upeče v autě nějakej jinej parchant, a k čemu je to dobrý? Vždyť víš, co každej den vidím, vždyť víš, že to každej vidí a každej den a celej tejden, copak si myslíš, že polda může bejt eště člověk, no co myslíš? Takovýho parchanta jedna dvě uškvařej, zatímco si pracuje, a ty si myslíš, že polda může bejt člověk? A co já tu vůbec s tebou dělám, ty mrňavá čubko, copak je to pro mně? Já sem ohromnej chlapec. To ty nevíš, že já sem ohromnej chlapec?“

„Jasně, ses ohromnej chlapec,“ řeklo děvče znuděně.

„Každej den to samý svinstvo,“ řekl Parker. „Splašky a svinstvo, mám plnej nos smradu eštč v noci, když jdu domů. Víš, kde bydlím? V zahradní čtvrti v Majestě. Mám tam tři a půl pokoje, malou fajn kuchyňku, víš, krásnej kvartýr. Kupuju si gramofonový desky, dokonce sem i v klubu přátel klasiků, a mám všelijaký knihy slavnejch spisovatelu, takovejch těch opravdu důležitejch. Moc času do čtení jsem zatím neměl, ale stojí tam všecky na poličce, a to bys koukala, co sou to za knihy. Abydlej tam samý fajnový lidi v ty čtvrti, nějako tady v tom poslintaným rajóně, kolik máš vůbec roků, takovejch devatenáct nebo dvacet?“

„Jedenadvacet,“ řeklo děvče.

„Nojo, a podívej se, jak vypadáš, ty městskej vodpadku.“

„Tak moment, pane…“

„Zavři hubu, zavři tu hubu, kdo se tě ksakru na co ptal? Já sem placenej za to, že se s várna patlám; každý svinstvo, který se spláchne do stoky, to je moje práce. Moji sousedi, tam kde bydlím, věděj, že sem detektiv, vážej si mě a koukaj na mě jako na pánaboha. Nemůžou vědět, že celej den nedělám nic jinýho, než se hrabu ve špíně, až se mi z toho smradu dělá nanic. Haranti jezděj na plácku na kole a volaj: ,Dobré jitro, detektive Parkere!‘ A ten detektiv sem já. Koukaj na televizi, víš? A já sem jeden z těch správnejch chlapců. Mám bouchačku. Sem odvážnej. K čemu je to všecko dobrý?“

„Nevím, o čem tady mluvíš,“ řeklo děvče.

„K čemu je to všecko dobrý, k čemu je to všecko dobrý,“ řekl Parker. „Lidi, člověče, já bych ti mohl povídat, co sou lidi. Ani bys nevěřila, co sou lidi zač.“

„Já sem toho taky už trošku viděla,“ řekla dívka.

„Za to já nemůžu,“ řekl najednou.

„Co?“

„Nemůžeš mě z toho vinit. To není moje vina.“

„Jasně. Podívej hošánku, já sem pracující děvče. Uděláme si to spolu nebo ne? Protože jestli jako nemáš chuť…“

„Zavři hubu, ty zatracená děvko, a nevykládej mi, co mám dělat.“

„Nikdo…“

„Můžu tě strčit za katr a zpackat ti život, ty mrňavá kurvo. Mám tě úplně v hrsti, život nebo smrt, nezapomeň na to.“

„Ne tak docela,“ řekla dívka povýšeně.

„Ne docela, ne docela, nech si ty svoje řečičky pro sebe.“

„Jsi namazanej,“ řekla dívka. „A myslím, že ani nemůžeš…“

„Můžu, nemůžu, to je fuk, namazanej nejsem.“ Potřásl hlavou. „Dobrá, sem namazanej, a co tobě je ksakru do toho, jestli sem. Myslíš, že já se starám, co si ty? Ty si pro mě úplný nic, ty si pro mě míň než nic.“

„A co tu teda děláš?“

„Drž hubu,“ řekl. Odmlčel se. „A všichni haranti na mě křičí ,dobré jitro‘,“ řekl pak.

Dlouho bylo ticho. Měl zavřené oči. Dívka myslela, že usnul. Pomalu se zvedala z postele, ale on po ní chňapnul a hrubě ji přitáhl nazpět.

„Zůstaň tady.“

„Oukej,“ řekla. „Ale podívej, nemyslíš, že bychom s tím už mohli přestat? To myslím vážně, noc je eště moc dlouhá. A já taky nemůžu žít ze vzduchu.“

„Svinstvo,“ řekl Parker. „Špína a svinstvo.“

„Špína nebo svinstvo, tak chceš, nebo nechceš?“

„Byl to dobrý polda,“ řekl Parker náhle.

„Co?“

„Byl to dobrý polda,“ opakoval, pak se rychle obrátil a zabořil hlavu do polštáře.

6

Ve středu ráno o půl osmé, den poté, co se ve vedlejším státě našel ohořelý vrak auta, zašel Bert Kling znova do budovy na Stafford Pláce s nadějí, že si promluví ještě jednou s Ernestem Kyklopem Messnerem. Hala, do které vstoupil, byla prázdná.

Cítil se zcela sám v ten den, kdy Claire Townsendová byla zavražděna, cítil se zcela sám v ten den, kdy ji držel v náruči v krámku plném knih a zdemolovaném kulkami, svět se stal najednou studeným a nesmyslně krutým, a on se v něm znenadání ocitl úplně opuštěn. V tomto okamžiku měl pocity podivuhodně stejné jako tehdy a přece úplně odlišné.

Steve Carella byl mrtev.

Poslední slova, která řekl muži, jenž byl jeho přítelem, byla slova hněvu. Nyní už je nemohl vzít nazpět, nemohl vzkřísit muže, který už nežil, nemohl se mrtvému tělu omluvit. V to pondělí odešel ze služebny rozzlobený, dříve než měl, a někdy v tu noc Carella potkal svou smrt. Narůstal v něm nový smutek a nový pocit bezmoci, ale bylo to tentokrát spojeno s prudkou touhou uvést věci opět do pořádku – pro Carellu, pro Claire, vlastně ani sám nevěděl pro koho.

Věděl, že není reálný důvod k tomu, aby si vyčítal, že zavinil, co se stalo, ale stejně si to vyčítal dál. Musel /nova mluvit s Kyklopem. Třeba ho napadlo něco nového, co by mu mohl říci. Možná, že s ním Carella v pondělí večer ještě mluvil a získal nějaké další informace, které ho přiměly, že se vydal prozkoumat situaci sám.

Dveře od výtahu se otevřely. Muž ve výtahu nebyl Kyklop.

„Hledám pana Messnera,“ řekl mu Kling. „Jsem od policie.“

„Není tu,“ odpověděl muž.

„Řekl nám, že mívá noční.“

„Ano, mívá, ale není tady.“

„Vždyť je teprve půl osmé,“ řekl Kling.

„Já víru, kolik je hodin.“

„No a kde tedy je, můžete mi to říci?“

„Bydlí někde ve městě,“ řekl muž, „ale nevím kde.“

„Díky,“ řekl Kling a vyšel z budovy.

Bylo ještě příliš brzy na obvyklý ranní shon úředníků, hrnoucích se k podzemní dráze a k autobusům. V ulicích bylo vidět jen dělníky z továren, kteří spěchali, aby píchli přesně v osm; jedinými dopravními prostředky byla zásobovací auta a sem tam osamělý osobní vůz.

Kling šel rychle a rozhlížel se, hledal telefonní budku. Vypadalo to na krásný den, už celý týden se město těšilo z krásného počasí. Kling uviděl na rohu otevřený bufet, na jehož cihlové stěně zvenčí byla značka „telefon“. Vstoupil dovnitř a zamířil dozadu k telefonním budkám.

Ernest Kyklop Messner bydlil v čísle 1117 na Gainesbouroughově Avenue v Riverheadu, nedaleko soudu. Nad budovou se vznášel stín železničního mostu, klid v ulici rušil hukot vlaků vjíždějících a odjíždějících ze stanice. Ale vcelku to byla příjemná obytná čtvrť pro lidi s nízkými a středními příjmy a budova, ve které bydlel Messner, byla nejnovější z celého bloku. Kling vystoupil po několika schodech do mezaninu, vešel do haly a vyhledal tabulku se jménem Messner. Stiskl knoflík zvonku pod poštovní schránkou, ale neslyšel žádný bzučák, kterým by majitel bytu otvíral dveře. Zkusil jiný zvonek. Bzučák se ozval a zároveň se s klapnutím otevřel zámek na dveřích vedoucích z haly k bytům. Kling jimi prošel a stoupal po schodech do sedmého patra. Bylo něco po osmé a dům vypadal, jako by ještě spal. Když došel do sedmého poschodí, byl trochu udýchaný. Chvíli postál na odpočívadle a pak prošel chodbou a hledal byt 7A. Našel ho až u požárních schodů a stiskl zvonek.

Nikdo se neozval.

Zazvonil ještě jednou.

Právě se rozhodoval, že zazvoní potřetí, když se u vedlejšího bytu otevřely dveře a z nich vyběhla mladičká dívka; dívala se právě na hodinky a málem do Klinga narazila.

„Oh, dobrý den“ řekla překvapené. „Promiňte.“

„Nic se nestalo.“ Znova se dotkl zvonku. Dívka už ho přešla a začala sestupovat se schodů. Najednou se otočila.

„Hledáte pana Messnera?“ zeptala se.

„Ano.“

„Není doma.“

„Jak to víte?“

„Nechodívá domů před devátou,“ řekla. „Dělá noční.“

„Bydlí tu sám?“

„Sám. Žena mu zemřela už před několika lety. Bydlí tu dlouho. Znám ho odmalička.“ Podívala se znova na hodinky. „Poslouchejte, vždyť já přijdu pozdě. A co jste vlastně zač?“

„Jsem od policie,“ řekl Kling.

„Ach tak,“ dívka se usmála, „Já jsem Marjorie Gormanová.“

„Marjorie, nevíte, kde bych ho našel?“

„Zkoušel jste to v práci? Pracuje jako liftboy v…“

„Vím. Jdu právě odtamtud.“

„A nebyl tam?“

„Ne.“

„To je divné,“ řekla Marjorie. „Vlastně, když ted na to myslím, my jsme ho včera v noci taky neslyšeli.“

„Jak neslyšeli?“

„Televizi. Víte, stěny jsou tu velmi tenké. Když je doma, slyšíme televizi.“

„On přece mívá noční.“

„Ale než odejde. Nechodívá do práce dřív než v jedenáct. Začíná až o půlnoci.“

„Vím.“

„Takže ho vždycky slyšíme. A teď už opravdu musím spěchat. Potřebujete–li se mnou ještě mluvit, musíte mne doprovodit na nádraží.“

„Dobrá,“ řekl Kling a začali sestupovat po schodech.

„Víte to určitě, že jste včera večer neslyšela televizi?“

„Naprosto.“

„Mívá ji obyčejně zapnutou?“

„Oh, vždycky,“ řekla Marjorie. „Žije sám a to víte, chudák stará. Musí ten čas nějak ubít.“

„To ano.“

„Proč ho hledáte?“

Mluvila s výrazným riverheadským akcentem, který se jaksi nehodil k jejímu úpravnému zevnějšku. Byla štíhlá, mohlo jí být devatenáct, měla kaštanové vlasy hladce sčesané, uši ozdobené malými náušnicemi s perličkou a na sobě tmavošedý kostýmek s bílou blůzou.

„Rád bych se ho na něco zeptal,“ řekl Kling.

„Kvůli vraždě Tinky Sachsové?“

„Ano.“

„Vyprávěl mi o tom, není to dávno.“

„Kdy to bylo?“

„Ach, já už nevím. Nechtě mě chvilku přemýšlet.“ Vyšli z haly na ulici. Marjorie měla dlouhé nohy a kráčela velice rychle. Kling s ní jen stěží udržoval krok. „Co je vlastně dneska za den?“

„Středa,“ řekl Kling.

„Středa, hm, páni, ten čas letí. To muselo být v pondělí. Souhlasí, v pondělí. Když jsem se vrátila večer z kina, nesl právě odpadky. Tak jsme si chvilku povídali. Řekl mi, že čeká nějakého detektiva.“

„Koho? Jakého detektiva?“

„Jak to myslíte?“

„Řekl, kterého detektiva čeká? Vyslovil nějaké jméno?“

„Ne, asi ne. Říkal jenom, že mluvil s nějakým detektivem už ráno – to bylo v pondělí ráno, že? – a prý mu někdo před chvilkou telefonoval, že za ním přijde ještě jiný detektiv.“

„Řekl to přesně tak? Že za ním přijde jiný detektiv? Ne tentýž?“

„Oh, už nevím, jestli to řekl přesně tak. Myslím, že to mohl být detektiv, se kterým mluvil už ráno. Já opravdu nevím určitě.“

„Říká vám něco jméno Carella?“

„Ne,“ Marjorie se zamyslela. „Mělo by?“

„Nevyslovil pan Messner to jméno, když mluvil o detektivovi, který ho přijde navštívit?“

„Ne, myslím, že ne. Řekl jenom, že mu telefonoval nějaký detektiv, to bylo všecko. Zdálo se, že je na to velmi pyšný. Řekl mi, že možná chtějí, aby jim ještě jednou popsal toho muže, kterého viděl jít do bytu. Do bytu té zavražděné dívky. Brrr, nenaskakuje vám husí kůže?“

„Naskakuje,“ řekl Kling.

Došli k zastávce městské dráhy a na chvíli se zastavili u schodů.

„A to bylo v pondělí odpoledne, že?“

„Ne. V pondělí večer. Řekla jsem v pondělí večer.“

„Kolik bylo asi hodin?“

„Mohlo být tak půl jedenácté, myslím. Řekla jsem vám, že jsem se vracela z kina.“

„Rád bych to zrekapituloval,“ řekl Kling. „V pondělí asi v půl jedenácté večer vynášel pan Messner odpadky a řekl vám, že mu právě telefonoval detektiv, který ho jede navštívit. Bylo to tak?“

„Přesně tak.“ Marjorie stáhla obočí. „Nezdá se vám, že už bylo trochu pozdě na návštěvu? Myslím na služební návštěvu. Nebo pracují vaši lidé ještě tak pozdě?“

„Možná, někdy, ale…,“ Kling potřásl hlavou.

„Poslyšte, já už opravdu musím jít,“ řekla Marjorie. „Bylo to velice příjemné si s vámi popovídat, ale…“

„Byl bych rád, kdybyste mi mohla věnovat ještě několik minut, půjde to?“

„Ano, ale můj šéf…“

„Já mu zavolám a vysvětlím to.“

„Vy ho neznáte,“ řekla Marjorie a výmluvně zakroutila očima.

„Můžete mi jenom říci, zda pan Mesner povídal něco o tom detektivovi, když jste ho pak viděla příště? Myslím po tom, co ho ten detektiv navštívil.“

„Ale já jsem pana Mesnera od toho večera už neviděla.“

„Vy jste ho včera vůbec neviděla?“

„Vůbec ne. Totiž já háráno většinou nepotkávám, protože jsem pryč dřív, než on se vrací domů. Ale někdy k němu večer zaskočím na slovíčko, nebo on si přijde něco vypůjčit, však víte, jak to chodí. A o té televizi jsem vám říkala. Nic jsme my neslyšeli. Matka dokonce udělala nějakou poznámku. Řekla, že je Kyklop pravděpodobně – víte, my mu říkáme Kyklop, totiž každý mu tak říká, ale jemu to nevadí – řekla, že je Kyklop asi někde pryč.“

„Jezdíval ven často?“

„Ne, ani nemyslím, ale kdo to může vědět? Možná že měl chuť se trochu pobavit, víte? Ale teď už opravdu musím…“

„Dobrá, nerad bych vás zdržoval. Děkuji vám mnohokrát, Marjorie. Když mi řeknete, kde pracujete, já tam velmi rád…“

„Ale, čert ho vem. Vyložím mu, co se stalo, buď to spolkne, nebo ne. Chci odtamtud stejně vypadnout, tak co.“

„Ještě jednou dík.“

„Není zač,“ řekla Marjorie a pustila se po schodech na nástupiště.

Kling se na okamžik zamyslel a pak začal hledat po kapsách drobné. Vešel do kavárničky na rohu a zamířil rovnou k telefonu, ohlásil se telefonistce a požádal o telefonní číslo do recepce Tinčina domu na Stafford Pláce. Když ho vytočil, ozval se mužský hlas. Kling řekl: „Rád bych mluvil se správcem domu, prosím.“

„U telefonu.“

„Tady detektiv Kling z 87. okresu,“ řekl Kling. „Vyšetřuji…“

„Kdo je tam?“ zeptal se správce.

„Detektiv Kling. S kým mluvím?“

„Já sem správce domu, Emmanuel Farher. Manny. Říkal sté detektýv?“

„Ano, říkal.“

„No páni, kdy už nám, hoši, konečně dáte pokoj.“

„O čem to mluvíte?“

„Copak nemáte na práci nic jinýho, než sem pořád telefonovat?“

„Já jsem vám ještě netelefonoval, pane Farber.“

„Vy možná ne, no to nevadí. Ten telefon drnčí bez přestání.“

„A kdo vás volá?“

„Detektývové, ale to nic.“

„Kdo? Kteří detektivové?“

„Včera večer.“

„Kdy?“

„V pondělí. V pondělí večer.“

„Vám telefonoval nějaký detektiv v pondělí – večer?“

„Jo, chtěl vědět, kde by zastihl Kyklopa. To je jeden z našich zřízenců od výtahu.“

„A řekl jste mu to?“

„Samo že řek.“

„Kdo to byl? Řekl vám jméno?“

„Ale jo, nějakej Talián.“

Kling na okamžik ztichl.

„Neznělo to nějak jako Carella?“

„Tak nějak.“

„Carella?“

„Jo, to je vono.“

„V kolik hodin telefonoval?“

„To nevím. Někdy večer.“

„A řekl, že se jmenuje Carella?“

„No, řek detektiv Carella, tak to řek. Proč? Znáte ho?“

„Ano,“ řekl Kling. „Znám.“

„Tak se ho zeptejte sám. Voň vám to řekne.“

„Kdy to asi bylo ten večer? Brzy, nebo pozdě?“

„Co je u vás brzy a co pozdě?“ ptal se Farber.

„Volal před večeří?“

„Ne, to ne. Po večeři. Kolem desátý, aspoň myslím. Možná vo něco pozdějc.“

„A co po vás chtěl?“

„Kyklopovu adresu, řek, že se ho musí eště na něco voptat.“

„Ohledně čeho?“

„Vohledně vraždy.“

„Řekl to přesně tak? Řekl: Musím položit Kyklopovi několik otázek ohledně vraždy?“

„Vohledně vraždy Tinky Sachsový, tak to vlastně řek.“

„Takže řekl: Tady detektiv Carella, chtěl bych vědět…“

„Jo, tak to bylo, tady je detektiv Carella…“

„…chtěl bych vědět adresu Kyklopa Messnera, potřebuji mu dát několik otázek ohledně vraždy Tinky Sachsové.“

„No, úplně tak to nebylo.“

„Co se vám na tom nelíbí?“ zeptal se Kling.

„Neřekl měno.“

„Ale vždyť jste právě řekl, že to jméno vyslovil. Vražda Tinky Sachsový. A řekl jste…“

„Jo, to souhlasí. Ale to není to, co myslím.“

„Poslyšte, a co tedy?“

„Neřekl Kyklopovo měno.“

„Teď vám nerozumím.“

„Řek jenom, že chce adresu jednookýho zřízence vod výtahu, protože se ho musí zeptat na něco v souvislosti s vraždou Tinky Sachsový. Tak to bylo.“

„Mluvil o něm jako o jednookém zřízenci od výtahu?“

„Právě tak.“

„Chcete tím říci, že nevěděl, jak se jmenuje?“

„Tak vo tom nic nevím. Ale jak se to méno hláskuje to teda nevěděl, to je jistý.“

„Promiňte,“ řekla telefonistka, „pět centů na dalších pět minut, prosím.“

„Zůstaňte na drátě,“ řekl Kling. Hrábl do kapsy, ale vytáhl jen dva pětadvacetníky. Vsunul jeden do otvoru na mince.

„Vložil jste dvacet pět centů, pane?“ zeptala se telefonistka.

„Ano.“

„Dáte–li mi své jméno a adresu, pošleme vám…“

„Ne, to je v pořádku.“

„…doplatek ve známkách.“

„Ne, není třeba. Děkuji vám. Nechtě mne, prosím, za ten pětadvacelník telefonovat, ano?“

„Dobře, pane.“

„Haló,“ řekl Kling. „Pane Farbere?“

„Sem tady,“ řekl Farber.

„Proč myslíte, že ten detektiv nevěděl, jak se hláskuje Kyklopovo jméno?“

„To je tak, já sem mu dal tu adresu, víme, a už sem chtěl zavěsit, ale voň mě požádal, abych to méno hláskoval. Chtěl vědět, jak se to méno správně hláskuje.“

„A co jste mu řekl?“

„Řekl jsem mu, že je to Messner, jako M–E–S–S–N–E–R, Ernest Messner, a vopakoval sem mu adresu ještě jednou, Gainesboroughova Avenue číslo 1117 v Riverheadu.“

„A potom?“

„Řek děkuju mnohokrát a zavěsil.“

„Měl jste dojem, že neznal Kyklopovo jméno, než jste mu to řekl?“

„No, jistě bych to nemohl říct. Chtěl jenom vědět, jak se to správně hláskuje, to bylo všecko.“

„Ano, ale nejdřív chtěl adresu jednookého zřízence od výtahu, neříkal jste to tak?“

„To je pravda.“

„Kdyby to jméno věděl, proč by se ptal?“

„To je správná votázka. A jakže se vlastně jmenujete vy?“

„Kling. Detektiv Bert Kling.“

„A já Farber. Emmanuel Farber. Manny.“

„Ano. Vím. Už jste mi to říkal.“

„Aha. Dobře.“

Na lince nastalo dlouhé ticho.

„Je to všecko, co chcete vědět, detektýve Klingu?“ řekl Farber konečně. „Musím eště vyčistit podlahu v hale a sem…“

„Jen několik otázek,“ řekl Kling.

„No prosím, ale nemůžeme…?“

„Měl Kyklop v pondělí svou směnu od půlnoci do osmi ráno jako obyčejně?“

„Měl, ale…“

„Zmínil se o tom, že mluvil s nějakým detektivem, když přišel do práce?“

„Ne,“ řekl Farber.

„Nezmiňoval se vůbec o žádném detektivovi? Neřekl…“

„Ale ne, vůbec do práce nepřišel.“

„Co říkáte?“

„Že vůbec nepřišel do práce v pondělí a včera taky ne,“ řekl Farber. „Musel sem zatím zjednat na jeho místo někoho jinýho.“

„Zkoušel jste ho najít?“

„Čekali jsme tu do půl jedny s člověkem, kterýmu směna skončila měl jít domů, a nakonec sem zavolal do Kyklopova bytu, dokonce třikrát, ale nikdo to nebral. Tak sem volal jednomu z ty party, a než přišel, vobsluhoval sem výtah sám. To mohlo být tak kolem dvou hodin ráno.“

„A Kyklop se během včerejška vůbec neozval?“

„Ne. Taky myslíte, že by měl zavolat, že jo?“

„Dnes taky nevolal?“

„Ne.“

„Ale vy čekáte, že večer nastoupí do práce, ne?“

„No, měl by přijít vo půlnoci, ale nevim. Doufám, že se ukáže.“

„Taky doufám,“ řekl Kling. „Děkuji vám pěkně, pane Farbere. Velmi jste nám pomohl.“

„Jistá věc,“ řekl Farber a zavěsil.

Kling zůstal ještě několik okamžiků v telefonní budce a pokoušel se dát dohromady to, co se právě dověděl. V pondělí asi kolem desáté večer volal někdo Farberovi, představil se jako detektiv Carella a žádal adresu jednookého zřízence od výtahu. Carella věděl, že se muž jmenuje Ernest Messner a má přezdívku Kyklop. Nemluvil by o něm jako o „tom jednookém zřízenci“. A co bylo, důležitější, nikdo by netelefonoval správci domu, to už teprve ne.

Věděl, jak se Kyklop jmenuje, a kdyby pátral po jeho adrese, byl by udělal přesně totéž, co Kling ráno. Prolistoval by telefonní seznamy a našel jméno Ernest Messner v telefonní knize Riverheadu prostě a bez potíží. Ne, muž, který telefonoval Farberovi, nebyl Carella. Ale znal Carellovo jméno a použil ho velice dobře.

V pondělí večer v půl jedenácté potkala Marjorie Gormanová Kyklopa před domem a on jí řekl, že očekává návštěvu detektiva. To znamenalo jen jediné, že „detektiv Carella“ už Kyklopovi zavolal a oznámil, že se u něho zastaví. A nyní byl KykJop pohřešován, vlastně byl pohřešován už od pondělního večera.

Kling vyšel z budky a dal se zpět směrem k domu na Gainesborough Avenue.

Domovnice neměla k bytu pana Messnera rezervní klíč. Pan Messner má na dveřích vlastní zámek, řekla, právě tak jako každá jiná partaj v domě, a ona docela určitě nemá klíč k bytu pana Messnera ani k bytům ostatních nájemníků. Navíc nechtěla ani slyšet o tom, aby se Kling pokusil otevřít dveře svým univerzálním klíčem a varovala ho, že když otevře Messnerův byt násilím, bude si stěžovat na patřičných místech. Kling jí sdělil, že mu její ochota ušetří námahu, nemusel by zpět celou cestu do města pro povolení k domovní prohlídce, a ona řekla, že ji vůbec nezajímá, jestli se povleče celou cestu nazpět do města, protože si představte, že by se pan Messner vrátil a uslyšel, že ona pustila policii do bytu, zatímco byl pryč, kdo z toho bude mít popotahování, nechtěl by jí říct?

Kling řekl, že sjede do města pro povolení k prohlídce.

Jen si běžte, řekla mu domovnice.

Hodinu trvalo, než dojel do města, dvacet minut, než mu vystavili povolení, a další hodinu, než se dostal nazpět do Riverheadu. Nepodařilo se mu otevřít Kyklopovy dveře paklíčem, a tak je vyrazil.

Byt byl prázdný.

7

Dennis Sachs vypadal na čtyřicet. Byl vysoký, měl snědou pleť, mohutná ramena a pružné pohyby sportovce. Otevřel dveře svého pokoje v hotelu Capistan a řekl: „Detektiv Kling? Pojďte dál, prosím.“

„Děkuji,“ odpověděl Kling. Pozorně si prohlížel Sachsovu tvář. Oči v ní byly modré a z koutků se vějířovitě rozbíhaly hluboké vrásky, na bronzové pleti výrazně bílé. Měl široký nos, téměř ženská ústa a štíhlý krk. Potřeboval oholit. Vlasy měl hnědé.

Malá Anna seděla v koutě prostorného obývacího pokoje na velikém gauči. Držela na klíně panenku a právě se dívala na televizi, když Kling vešel. Krátce se na něho podívala a pak věnovala svou pozornost opět televizi. Vysílali soutěžní pořad a někdo právě vyhrál za velikého křiku publika ve studiu motorový člun.

Gauč byl potažen jasně zelenou tkaninou, od které se odrážely dívčiny plavé vlásky. Pokoj byl přecpaný nábytkem, byla to zřejmě jen část hotelového apartmá, dvoje dveře vedly z obývacího pokoje do přilehlých ložnic. Malá kuchyňka byla diskrétně umístěna v rohu a zatažena závěsem. V apartmá dominovaly dvě barvy, světle žlutá a temně zelená, koberce byly tlusté a nábytek ozdoben nákladnou řezbou. Kling najednou zauvažoval, kolik to všechno Sachse denně musí stát, a pak si pokoušel vzpomenout, kde se v něm vzala myšlenka, že všichni archeologové jsou chudí jako kostelní myš.

„Posaďte se,“ řekl Sachs. „Mohu vám nabídnout něco k pití?“

„Jsem ve službě.“ odpověděl Kling.

„Promiňte. Tedy něco bez alkoholu? Colu nebo jinou limonádu? Myslím, že v lednici ještě něco je.“

„Opravdu ne, děkuji,“ řekl Kling.

Posadili se. Širokými okny viděl Kling ze svého křesla přes celý park až tam, kde mrakodrapy tvořily lem města. Obloha nad domy se chvěla modří. Sachs seděl obrácen tváří k němu a světlo, které padalo okny, vykrajovalo z nebe jeho siluetu.

„Ze sociální péče mi řekli, že jste přijel do města v pondělí, pane Sachsi. Mohu se zeptat, kde jste v Arizoně byl?“

„Nějaký čas jsem byl v poušti a pak v malé osadě, jmenuje se Rainfield, slyšel jste to už někdy?“

„Ne.“

„Ani mě to nepřekvapuje,“ řekl Sachs. „Je to na kraji pouště. Jeden hotel, nádraží a obchod, to je všecko.“

„Co jste podnikal v poušti?“

„Pracujeme na vykopávkách. Myslel jsem, že to víte. Jsem členem archeologické skupiny doktora Olivera Tarsmitha. Pokoušíme se nalézt cestu, po které putovali Hohokamové Arizonou.“

„Hohokamové?“

„Ano. To je indiánské slovo z kmene Píma a znamená ti, kdož zmizeli. Hohokamové, to byl kmen, který kdysi žil v Arizoně, neslyšel jste o nich už někdy?“

„Ne, obávám se, že ne.“

„To je možné. V každém případě to vypadá tak, že pocházeli původně ze starého Mexika. Ve skutečnosti našli archeologové, mezi nimi i já, mosazné zvony a jiné předměty, které nesporně dokazují souvislost mezi Hohokamy a kulturami starého Mexika. Také jsme vykopali hřiště určená pro míčové hry – jedno zvlášť velké u Snaketownu – a tato hřiště jsou typická pro kultury mexické nebo mayské. Na jednom místě jsme našli gumový míč v pouzdře, který podle našeho názoru putoval z jednoho kmene do druhého až z jižního Mexika, tam roste divoce gumovník, jak víte.“

„Nevím.“

„No, budiž. Celý problém je v tom, že my, archeologové, nevíme, jak putovali Hohokamové z Mexika do Arizony a dále do Snaketownu. Doktor Tarsmith vypracoval teorii, podle které se za vstupní bod považuje právě poušť kolem Rainfieldu. Provádíme nyní vykopávky, které mají tuto teorii podpořit.“

„Rozumím. Musí to být zajímavá práce.“

Sachs pokrčil rameny.

„Není to tak?“

„Myslím, že je.“

„Neříkáte to příliš nadšeně.“

„To je tak, zatím jsme neměli velké štěstí. Jsme tam venku už téměř rok a podařilo se nám objevit jen velmi neurčité stopy, a… upřímně řečeno, začíná to být trochu nudné. Čtyři dny v týdnu jsme v poušti, víte, a pak se vracíme zpět do Rainfieldu, obvykle ve čtvrtek v noci. V Rainfieldu není vůbec nic a do nejbližšího města je to téměř dvě stě kilometrů. Bývá to dost jednotvárné.“

„Proč jste v poušti jenom čtyři dny?“

„Namísto pěti, tak to myslíte? V pátek obvykle sestavujeme hlášení. Je přitom spousta papírování a v hotelu je to pohodlnější.“

„Kdy jste se dověděl o smrti své ženy, pane Sachsi?“

„V pondělí ráno.“

„Až do té doby jste o ní neměl žádné zprávy?“

„Měl, jak už víte, v Rainfieldu mne čekal telegram. Myslím, že ho doručili do hotelu v sobotu, ale nemohl jsem ho vyzvednout, protože jsem tam nebyl.“

„Kde jste byl?“

„Ve Phoenixu.“

„Co jste tam dělal?“

„Něco jsem vypil, zašel jsem do několika podniků. Z Rainfieldu se člověku dělá časem úplně nanic.“

„Byl s vámi ještě někdo?“

„Ne.“

„Jak jste se dostal do Phoenixu?“

„Vlakem.“

„Kde jste tam bydlel?“

„V hotelu Royal Sands.“

„Odkdy dokdy?“

„Tedy z Rainfieldu jsem odjel ve čtvrtek v noci. Ptal jsem se Olivera – doktora Tarsmitha – bude–li mne v pátek potřebovat, a on řekl, že ne. Asi věděl, aspoň si myslím, že bych potřeboval vypráhnout. On je v tomto směru velmi benevolentní.“

„Rozumím. Vlastně vám dal na pátek volno?“

„Souhlasí.“

„Neměl jste vyrábět nějaká hlášení?“

„Vzal jsem si práci s sebou do Phoenixu. Jedná se jen o to uspořádat poznámky, naklepat je a tak.“

„Stačil jste to ve Phoenixu udělat?“

„Stačil.“

„Můžete mi nyní vysvětlit jednu věc, pane Sachsi?“

„Ano?“

„Odjel jste z Rainfieldu někdy ve čtvrtek v noci…“

„Ano, chytil jsem poslední vlak.“

„Kdy jste dojel do Phoenixu?“

„Někdy po půlnoci. Do Sandsu jsem volal už předtím, aby mi rezervovali pokoj.“

„Ah tak. Kdy jste odjel z Phoenixu?“

„Pane Klinga,“ řekl Sachs nečekaně, „mám to považovat za přátelský rozhovor, nebo existuje důvod, proč chcete toto všechno vědět?“

„Byl jsem prostě zvědavý, pane Sachsi. Vím, že vám z oddělení pro vraždy poslali telegram, a divil jsem se, proč jste ho nedostal dřív než v pondělí ráno.“

„Ale to jsem vám právě vysvětlil. Až do té doby jsem se do Rainfieldu nevrátil.“

„Odjel jste z Phoenixu v pondělí ráno?“

„Ano. Jel jsem vlakem asi v šest ráno. Nechtěl jsem zmeškat džíp. Džíp naší výpravy. Obyčejně vyrážíme do pouště dost brzy, abychom stačili udělat nejhrubší práci, než začne příliš pálit slunce.“

„Ano. Ale když jste přišel do hotelu, našel jste tam telegram?“

„Našel.“

„Co jste udělal?“

„Okamžitě jsem volal na letiště do Phoenixu, abych /jistil, kterým letadlem bych se sem dostal.“

„A co vám řekli?“

„Linka společnosti TWA odlétala v osm ráno a přílet sem byl ve čtyři dvacet odpoledne – víte, že časový rozdíl je dvě hodiny, že?“

„Vím. A tím letadlem jste letěl?“

„Neletěl. Když jsem volal letiště, mohlo být už půl sedmé. Možná, že bych to do Phoenixu stihl ještě včas, ale bylo by to jen taktak a musel bych si vypůjčit auto. Z Rainfieldu nejezdí vlak tak často, víte?“

„Co jste tedy přesně udělal?“

„Letěl jsem letadlem společnosti American v osm třicet. Nebyla to přímá linka, přistávali jsme v Chicagu. Než jsem se sem dostal, bylo kolem pěti odpoledne.“

„Pondělí odpoledne?“

„Ano. Souhlasí.“

„Kdy jste si šel pro dítě?“

„Včera ráno. Je dnes středa, že?“

„Ano.“

„člověk ztrácí pojem času, když letí přes celou zem,“ řekl Sachs.

„To úplně chápu.“

Konferenciér na obrazovce právě předával stodvacetilitrovou ledničku s velkým mrazicím boxem. Diváci ve studiu tleskali. Anna seděla a nespouštěla z obrazovky oči.

„Pane Sachsi, mohli bychom si pohovořit o vaší ženě?“

„Prosím.“

„Ale dítě…“

„Myslím, že je plně zaujata programem.“ Rychle se na ni podíval a pak řekl: „Bylo by vám milejší, kdybychom šli do vedlejšího pokoje?“

„Myslím, že by to bylo lepší,“ řekl Kling.

„Máte pravdu. Samozřejmě,“ řekl Sachs. Vstal a vedl Klinga do velké ložnice. Jeho kufr stál, zřejmě ještě nevybalený, na poličce u postele. „Bojím se, že je tu hrozný nepořádek.“ omlouval se. „Od chvíle, kdy jsem přijel, jsem v jednom kole.“

„Dovedu si to představit,“ pronesl Kling. Usadil se do pohodlného křesla u postele. Sachs si sedl na pelest a napjatě se předklonil v očekávání Klingových otázek. „Pane Sachsi, jak dlouho jste byli s vaší paní rozvedeni?“

„Tři roky. Ale žili jsme odděleně už rok před tím.“

„Kolik je let vašemu dítěti?“

„Anně? Pět.“

„Máte ještě jiné děti?“

„Ne.“

„Když jste řekl Anně myslel jsem, že…“

„Ne, nemám jiné dítě. Jen Annu.“

„Jestliže jsem dobře rozuměl, pak jste vy a vaše paní začali žít odděleně rok nato, co se dítě narodilo.“

„Ano, bylo to tak. Přesně to bylo za čtrnáct měsíců. Bylo jí čtrnáct měsíců, když jsme se rozešli.“

„Proč k tomu došlo, pane Sachsi?“

„Proč došlo k čemu?“

„Proč jste se odstěhoval?“

„Tak, to víte.“ Sachs pokrčil rameny.

„Ne, nevím.“

„Obávám se, že je to soukromá záležitost.“

V pokoji bylo velmi ticho. Kling slyšel, jak konferenciér v obývacím pokoji vybízí publikum ve studiu, aby zatleskalo jednomu z účastníků soutěže.

„Chápu, že rozvod je soukromá záležitost, pane Sachsi, ale…“

„Ano, to je.“

„Já to úplně chápu.“

„Byl bych rád, kdybych o tom nemusel mluvit. Opravdu, raději ne. Nemyslím, že by vám to pomohlo rozřešit… rozřešit vraždu mé ženy. Opravdu.“.

„Obávám se, pane Sachsi, že v tomto případě je na mně, abych rozhodl, co nám může pomoci a co ne.“

„Měii jsme jistý osobní problém, nemohli bychom u toho skončit?“

„Jakého druhu byl ten osobní problém?“

„Raději bych o tom nemluvil. Prostě jsme nemohli dál spolu žít, to je vše.“

„Byl to jiný muž?“

„Určitě ne.“

„Odpusťte mi, ale jistě chápete, jak důležitý by mohl být jiný muž, jde–li o vraždu.“

„Je mi líto. Ano. Samozřejmě. Ano, to by mohlo být důležité. Ale o nic takového nešlo. Nebyl nikdo třetí. Byl to prostě jenom…osobní problém nás dvou a my… nemohli jsme najít žádné řešení a tak… tak…, mysleli jsme, že bude lepší to skončit. A to je všechno.“

„Jaký byl váš problém?“

„Nic, co by vás mohlo zajímat.“

„Nemohl bych to posoudit?“

„Moje žena je mrtvá,“ řekl Sachs.

„Vím to.“

„A tak každý problém, který měla nebo neměla, je nyní…“

„Ach, pak to byl tedy její problém, říkám to správně? Ne váš?“

„Byl to náš problém,“ řekl Sachs. „Pane Klingu, nebudu už odpovídat na žádné další otázky o této věci. A máte–li proti tomu námitky, můžete mě dát zatknout, vezmu si advokáta a uvidíme. Zatím vám musím odmítnout jakoukoli spolupráci, budete–li pokračovat tímto směrem. Velmi mne to mrzí.“

„Dobrá, pane Sachsi, snad byste mi tedy mohl říci, zda jste oba souhlasili s rozvodem, či ne?“

„Oba.“

„Čí to byla myšlenka? Vaše, nebo její?“

„Moje.“

„Proč?“

„Na to nemohu odpovědět.“

„Jistě víte, že jediným důvodem k rozvodu je v tomto státě nevěra.“

„Ano. Ale k žádné nevěře nedošlo. Tinka se dala rozvést v Nevadě.“

„Byl jste tam s ní?“

„Ne. Měla tam známé. Pochází ze západního pobřeží. Narodila se v Los Angeles.“

„Měla dítě s sebou?“

„Ne. Po ten čas, co byla pryč, jsem měl Annu zde u sebe.“

„Stýkali jste se po rozvodu, pane Sachsi?“

„Ano.“

„Jak?“

„No, navštěvoval jsem Annu, jak víte. Dítě žilo střídavě u nás obou. Domluvili jsme se na tom před rozvodem. Za poslední rok jsem tam v Arizoně neměl mnoho možností ji vidět. Ale obyčejně se vídáme často. A Tince jsem pravidelně telefonoval, také jsem jí psal. Udržovali jsme styky, ano.“

„Definoval byste váš vztah výlučně jako přátelský?“

„Já jsem ji miloval,“ řekl Sachs krátce.

„Chápu.“

V pokoji zavládlo opět ticho. Sachs odvrátil hlavu.

„Nemáte žádnou představu o tom, kdo ji mohl zabít?“ zeptal se Kling.

„Ne.“

„Naprosto žádnou?“

„Naprosto žádnou.“

„Kdy jste o ní slyšel naposled?“

„Psali jsme si téměř každý týden.“

„Nezmínila se o něčem, co ji trápilo?“

„Ne.“

„Nejmenovala někoho ze svých přátel, který by mohl mít důvod?“

„Ne.“

„Kdy jste ji naposled psal?“

„Minulý týden.“

„Vzpomenete si přesně, který den?“

„Myslím, že to bylo pátého… nebo šestého, přesně si nevzpomínám.“

„Poslal jste dopis letecky?“

„Ano.“

„Pak jej musela dostat ještě než zemřela.“

„Ano, myslím, že ho dostala.“

„Měla ve zvyku vaše dopisy schovávat?“

„To nevím. Proč?“

„V jejím bytě jsme žádný nenašli.“

„Pak je zřejmě neschovávala.“

„Ponechával jste si vy její dopisy?“

„Ano.“

„Pane Sachsi, neznáte někoho z přátel vaší ženy, na kterého by se hodil tento popis: výška asi sto osmdesát pět centimetrů až sto osmdesát osm, robustní postavy, hodně přes třicet, možná čtyřicet, světlé rovné vlasy a…“

„Nevím, s kým se Tinka po rozvodu stýkala. Žili jsme každý vlastním životem.“

„Ale vy jste ji nepřestal milovat.“

„Ne.“

„Proč jste se s ní tedy rozváděl?“ zeptal se ho Kling znova a Sachs neodpověděl. „Pane Sachsi, mohlo by to pro nás mít velkou cenu…“

„Nemohlo.“

„Byla vaše paní lesbička?“

„Ne.“

„Jste homosexuál?“

„Ne.“

„Pane Sachsi? Ať je to cokoliv, mohlo by to být pro nás něco důležitého. Věřte mi to, prosím vás, důvěřujte mi.“

„Je mi líto. Není to nic, co by vás mohlo zajímat. Týká se to jen Tinky a mne.“

„Budiž,“ řekl Kling.

„Opravdu lituji.“

„Přemýšlejte o tom. Vím, jak vám v tomto okamžiku je, ale…“

„Není o čem přemýšlet. Jsou určité věci, o kterých nebudu hovořit nikdy a s nikým, pane Klingu. Je mi to opravdu líto, ale jsem tím povinen Tinčině památce.“

„Rozumím,“ řekl Kling a vstal. „Děkuji vám, že jste se mi věnoval. Nechám vám zde vizitku pro případ, že byste si vzpomněl ještě na něco, co by nám pomohlo.“

„Dobrá,“ řekl Sachs.

„Kdy se vracíte do Arizony?“

„Ještě nevím. Je tu toho tolik k zařizování. Tinčin advokát mi radil, abych tu nějaký čas zůstal, aspoň do konce měsíce, než se vyřídí pozůstalost, musím vyřešit co s Annou…, zbývá toho hodně udělat.“

„Existuje nějaká pozůstalost?“ zeptal se Kling.

„Ano.“

„Je to velká suma?“

„Myslím, že ne.“

„Tak.“ Kling se odmlčel, zdálo se, že chce ještě něco říci, ale pak najednou napřáhl ruku. „Ještě jednou vám děkuji, pane Sachsi,“ řekl. „Zůstanu s vámi ve spojení.“

Sachs ho doprovodil ke dveřím. Anna s panenkou na klíně se stále ještě dívala na televizi, když odcházel.

Ve služebně se Kling usadil, tužku a blok si položil před sebe, pak zavolal na letiště a požádal o přehled všech veřejných linek, které létaly do Phoenixu v Arizoně a zpět. Trvalo mu dvacet minut, než dostal všechny informace, a dalšíth deset minut, než naklepal přehlednou tabulku příletů a odletů. Pak vytáhl papír ze stroje a zahloubal se do něho.

LETOVÝ ŘÁD DO PHOENIXU A ZPĚT

Vých. linky Společnost

a číslo letu Odlet z Phoenixu Přílet sem Mezipřistání

Mimo sobotu AMERICAN–946 Tucson

0.25 10.45 Chicago

Denně AMERICAN–98 7.25 17.28 Tucson

El Paso

Dallas

Denně TWA–146 8.00 16.20 Chicago

Denně AMERICAN–68 8.30 16.53 Chicago

Denně AMERICAN–66 14.00 22.23 Chicago

Záp. linky den Společnost a číslo letu Odlet odsud Přílet do Phoenixu Mezipřistání

Mimo neděli AMERICAN–965 6.00 11.05 Chicago

Denně TWA–147 8.30 11.25 Chicago

Denně AMERICAN–981 16.00 13.35 Chicago

Denně TWA–143 16.30 16.40 Chicago

Denně AMERICAN–67 18.00 22.10 Chicago

Tucson

Bylo docela dobře možné, jak se na to tak díval, že Dennis Sachs letěl letadlem v 0.25 ve čtvrtek pozdě v noci z Phoenixu, nebo jednou ze tří ranních linek v pátek dopoledne, pak by stále ještě stačil přiletět a dojet do Tinčina bytu kolem deváté nebo půl desáté večer. Ovšemže mohl zabít svou ženu a vrátit se ráno prvním letadlem nazpět. Nebo jedním ze čtyř letadel v neděli, každé z nich by ho – s malým časovým rozdílem – dopravilo ještě tutéž noc zpátky do Phoenixu, takže by dojel v pondělí do Rainfieldu a vyzvedl si telegram, který ho tam čekal. Byla to možnost – sice pracně vykonstruovaná – ale přece jenom možnost. Až na ty hnědé vlasy – to byl problém. Kyklop řekl, že muž byl blonďák. Ale barva nebo kysličník…

Přece jen něco, pomyslel si Kling. Namáhavě si přitáhl k sobě telefonní seznam a začal metodicky hledat čísla obou společností, jejichž letadla létala do Phoenixu. Řekl, že by rád věděl, zda ve čtvrtek v noci nebo v pátek ráno letěl z Phoenixu muž jménem Dennis Sachs nebo nějaký jiný muž, jehož jméno by začínalo písmeny D. S. A dále, zda muž s takovým jménem neobjednával zpáteční letenku na sobotu nebo neděli. V obou leteckých společnostech byli velmi ochotní a trpěliví. Zkontrolovali seznamy cestujících. Něco takového obvykle neděláme, pane, jedině v případě, že se někdo pohřešuje, je to ten případ? Není, řekl Kling, jedná se o vraždu. Ach, za těchto okolností, pane, to obvykle neděláme, ani pro policii ne, seznam cestujících, to víte… Ano, ovšem, jsem vám zavázán za vaši pomoc, řekl Kling.

Žádná z leteckých společností v seznamu cestujících Dennise Sachse nebo jiného D. S. na lince do Phoenixu a zpět v jiný den než v pondělí 12. dubna neměla. U společnosti American byl zaznamenán jako cestující na lince 68, která odlétá z Phoenixu v pondělí o půl deváté a přilétá sem v pondělí odpoledne v 16.53. Ze společnosti sdělili, že si pan Sachs zatím nezajistil zpáteční letenku.

Kling poděkoval a zavěsil. Byla tady ještě možnost, že Sachs letěl pod cizím jménem tam a nazpět dřív než v pondělí. To se ovšem nedalo žádným způsobem dokázat – jediný muž, který by ho mohl spolehlivě identifikovat, byl od pondělního večera na seznamu pohřešovaných.

Pracovní porada byla svolána do kanceláře poručíka Byrnese na pět hodin odpoledne. Mimo Byrnese tam bylo dalších pět detektivů. Miscolo jim přinesl kávu, ale všichni upíjeli jen aby se neřeklo a napjatě naslouchali Byrnesovi, který kladl ty nejpodivnější otázky, jaké z nich kdo kdy slyšel.

„Sešli jsme se, abychom si probrali pondělní odpoledne,“ řekl Byrnes. Jeho hlas zněl věcně a jeho tvář nic neprozrazovala. „Podle rozpisu služeb z pondělka dvacátého dubna měli od osmi do čtyř službu Kling, Meyer a Carella, Meyer měl službu v budově. Trojka, která je vystřídala, byli Hawes, Willis a Brown, ten měl službu v budově. Bylo to tak?“

Muži přikývli.

„V kolik jsi sem přišel, Cottone?“

Hawes, který se opíral o poručíkovu skříň s akty a jediný ze všech pil čaj, zvedl hlavu a řekl: „Muselo to být tak kolem páté.“

„Byl Steve ještě tady?“

„Ne.“

„A co ty, Hale?“

„Já dorazil o něco dřív, Pete,“ řekl Willis. „Měl jsem nějaký telefony k vyřizování.“

„V kolik to bylo?“

„V půl pátý.“

„Byl tu Steve ještě?“

„Byl.“

„Mluvil jsi s ním?“

„Mluvil.“

„O čem?“

„Říkal, že jde večer s Teddy do kina.“

„Ještě něco?“

„Ne, jenom to.“

„Já jsem s ním taky mluvil, Pete,“ řekl Brown. Byl to jediný černošský detektiv na oddělení. Seděl napravo od Byrnesova stolu na dřevěné židli a velkýma rukama svíral šálek kávy.

„Co řekl tobě, Arte?“

„Říkal, že se musí ještě někde stavit, než pojede domů.“

„Neříkal kde?“

„Ne.“

„Dobrá. Nejdříve si ujasníme jedno. Ze střídačky jste ho viděli jen dva a on neřekl nic o tom, kam se chystá. Souhlasí?“

„Souhlasí,“ řekl Willis.

„Byl jsi, Meyere, ve služebně, když odcházel?“

„Byl. Psal jsem hlášení.“

„Řekl ti něco?“

„Přál mi dobrou noc a vtipkoval, že šplhám, no, to víš, když se tady člověk vyskytuje po pracovní době.“

„Co ještě?“

„Už nic.“

„Neřekl něco během odpoledne? O tom, kam se chystá?“

„Ne.“

„A co ty, Klingu?“

„Nic, mně taky nic neříkal.“

„Byl jsi tady, když odcházel?“

„Ne.“

„Kdes byl?“

„Na cestě domů.“

„V kolik jsi odsud odešel?“

„Kolem třetí.“

„Proč tak brzy?“

V kanceláři bylo ticho.

„Proč tak brzy?“ opakoval Byrnes.

„Chytli jsme se.“

„Proč?“

„To je moje osobní věc.“

„Ten muž je mrtev,“ řekl Byrnes nezvučně. „Tady osobní věci přestávají existovat.“

„Poslal mne zpátky na služebnu, protože se mu nelíbilo, jak jsem vedl výslech. Dostal jsem vztek.“ Kling se odmlčel. „Proto jsme se pohádali.“

„Takže jsi odešel ve tři hodiny?“

„Ano.“

„I když se čekalo, že budeš Carellovi pomáhat na případu Tinky Sachsové, je to tak?“

„Je.“

„Věděl jsi, kam jde, když odcházel?“

„Ne, poručíku.“

„Nezmínil se o tom, že by chtěl ještě někoho vyslechnout nebo zajít za někým, koho vyslýchal už dřív?“

„Jenom toho zřízence od výtahu. Myslel, že by bylo dobré vyslechnout ho ještě jednou.“

„Proč?“

„Ověřit časové údaje, které nám dal.“

„Myslíš, že tam šel?“

„Nevím, poručíku.“

„Mluvil jsi s tím člověkem?“

„Ne, pane, není k nalezení.“

„Od pondělního večera se pohřešuje,“ řekl Meyer. „Podle Berlová hlášení očekával návštěvu muže, který do telefonu řekl, že se jmenuje Carella.“

„Je to tak?“ zeptal se Byrnes.

„Je,“ řekl Kling. „Ale nevěřím, že to byl Carella.“

„Proč ne?“

„Všechno jsem dal do hlášení.“

„Četls to, Meyere?“

„Četl.“

„Co si o tom myslíš ty?“

„Totéž co Bert.“

Byrnes se zvedl od stolu. Došel k oknu a s rukama za zády stál a díval se dolů do ulice. „Na něco přišel, to je ne,sporné,“ řekl spíše pro sebe.

„Přišel buď na něco, nebo na někoho, a to ho stálo život.“ Prudce se otočil. „A z vás všech ksakru ani jeden neví, kam šel. Dokonce ani ten, co s ním na tom případě dělal.“ Došel zpět ke stolu. „Kling zůstane tady. Ostatní mohou jít.“

Muži se vyhrnuli z kanceláře. Kling zůstal stát v nepohodlné pozici před poručíkovým stolem. Ten se usadil do otáčecího křesla tak, že se nedíval přímo na Klinga, který nemohl vidět, kam se dívá.

„Jistě víš, že Steve Carella byl můj dobrý přítel,“ řekl Byrnes.

„Vím, poručíku.“

„Dobrý přítel,“ opakoval Byrnes. Chvíli mlčel, upíral nevidoucí oči někam za Klinga a pak řekl: „Jak jsi ho mohl nechat jít samotného, Klingu?“

„Říkal jsem vám, poručíku. Pohádali jsme se.“

„Takže ty sis klidně odešel ve tři a přitom jsi zatraceně dobře věděl, že tě nepřijdou vystřídat dřív než ve tři čtvrtě na pět. A jak se ksakru něco takového dá nazvat, Klingu?“

Kling neodpověděl.

„A já tě dostanu z tohohle prokletého oddělení,“ řekl Byrnes. „Měl jsem to udělat už dávno. Tady je žádost o tvoje přeložení a teď táhni ke všem čertům.“

Kling se otočil a šel ke dveřím.

„Ne, ještě moment,“ řekl Byrnes. Otočil se nyní přímo ke Klingovi, ve tváři měl hrozný výraz, jako kdyby chtěl plakat, ale strašlivý hněv nedovolil slzám, aby se objevily.

„Jak předpokládám, Klingu, zřejmě víš, že nemám právo tě suspendovat. To právo má komisař a jeho zástupci, a to jsou civilisti. Ale voják může být suspendován, poruší–li pravidla a předpisy, nebo když spáchá zločin. Jak já se na to dívám, Klingu, ty ses dopustil obou těchto věcí. Porušil jsi pravidla a předpisy, protože jsi ve službě opustil své stanoviště a šel domů, a spáchal jsi zločin, když jsi nechal Carellu jít samotného a způsobil tak jeho smrt.“

„Poručíku, já…“

„Kdybych ti mohl osobně odebrat pistoli a průkaz, udělal bych to, Klingu, to mi věř. Naneštěstí nemůžu. Ale v tom okamžiku, kdy odejdeš z mé kanceláře, zavolám náčelníka pátracího oddělení. Řeknu mu, že bych tě chtěl suspendovat na celé vyšetřování, a požádám, aby to doporučil komisaři. A já si to vymůžu, i kdybych to měl hnát až k nejvyšším instancím. Postarám se, aby byla na tebe podána žaloba, aby se celý případ oficiálně vyšetřil, a taky se postarám, abys nezůstal u policie. Za to ti ručím. A teď mi táhni z očí, ať se na tebe nemusím dívat.“

Kling šel tiše ke dveřím, otevřel je a vstoupil do služebny. Stejně tiše usedl ke stolu a zadíval se do prázdna. Slyšel bručivý zvuk Meyerova telefonu a viděl, jak Meyer bere sluchátko a přikládaje k uchu.

„Ano, Pete. Dobrá. V pořádku. Řeknu mu to.“ Viděl Meyera, jak pokládá sluchátko. Pak Meyer vstal a zamířil ke Klingovu stolu. „To byl poručík,“ řekl. „Chce, abych převzal případ Tinky Sachsové.“

8

Zpráva vyťukaná dálnopisem přišla ve čtvrtek ráno něco před desátou.

POPIS POHŘEŠOVANÉ OSOBY KTERÁ SE HLEDÁ KVŮLI SVĚDECTVÍ OHLEDNE VRAŽDY XXX ERNEST MESSNER ALIAS KYKLOP MESSNER XXX BĚLOCH POHLAVÍ MUŽSKÉ STAŘÍ ŠEDESÁT OSM LET XXX VÝSKÁ STO SEDMDESÁT PĚT CENTIMETRU XXX VÁHA SEDMDESÁT ŠEST KILOGRAMU XXX ÚPLNÉ LYSÝ XXX BARVA OČI MODRA LEVÉ OKO CHYBÍ PRES OČNÍ DŮLEK ČERNÁ PASKA XXX NAPOSLEDY VIDĚN GAINESBOROUGH AVENUE 1117 RIVERHEAD V PONDĚLÍ DVANÁCTÉHO DUBNA DVAADVACET TŘICET XXX ZPRÁVY O NĚM PODEJTE ODDĚLENI POHŘEŠOVANÝCH OSOB NEBO DETEKTIVU MEYEROVI Z OSMDESÁTÉHO SEDMÉHO OKRSKU XXX

Kopii této zprávy vytáhl ze stroje ve služebně detektiv Meyer, který v duchu uvažoval nad tím, proč kolega z oddělení pro pohřešovaná osoby považoval za nutné použít slůvko „úplně“ před slůvkem „lysý“. Meyer, který měl sám pleš, považoval takové slovní spojení za přehnané, zveličené a zcela určitě nactiutrhačné. Podle něho bylo úplně jasné, že lysá osoba nemá vlasy. Žádné. Zkuste je spočítat. Nejsou. Proč potom trval tvůrce oběžníků (Meyer si ho představoval jako muže se lví hřívou, huňatým tmavým obočím, černým knírem a mohutným plnovousem) na použití slůvka „úplně“, ne–li proto, aby ukázal posměvačným prstem na všechny vlasů zbavené muže? Meyer se urazil, vytáhl si ze služební knihovny výkladový slovník a listoval pres lýko, lyru, lyriku až našel:

Lysý, příd. 1) jsoucí bez vousu, vlasu, chlupu, peří; neporostlý, holý; lysá hlava, lysá kůže, 2) jsoucí bez porostu, holý; lysá temena hor. lysá hora; 3) zool. lyska, kapr lysec, lýkožrout lysý, orlosup lysonohý mrchožrout.

Meyer zavřel knihu a neochotně připustil, že právě tak, jako je nemožné být „poněkud v jiném stavu“, není dost dobře možné být „poněkud lysý“. A proto měl spisovatel oběžníku, podle Meyera darebák se lví hřívou, pravdu, když popsal Kyklopa jako „úplně lysého“. Kdyby se on, Meyer, ocitl jednoho dne na seznamu pohřešovaných, vypadal by jeho popis úplně stejně. Mimo jiné, jeho exkurze do slovníku nebyla tak úplně ztracená záležitost. Viděl nyní sám sebe jako osobu „jsoucí bez vousů, vlasů, chlupů, peří, neporostlou a holou“. V zoologii by byl znám jako „lyska, kapr lysec nebo jako orlosup lysonohý mrchožrout“. Orlosup lysonohý mrchožrout – Mstitel všeho Zla, Ochránce nevinnosti, Postrach podsvětí!

„Střež se mrchožrouta!“ řekl hlasitě a Arthur Brown překvapeně vzhlédl od svého psacího stolu. Vtom naštěstí zazvonil telefon. Meyer ho zvedl a řekl:

„Osmdesátý sedmý okrsek.“

„Tady Sam Grossmann z laborky. Kdo je tam?“

„Tady Orlosup lysonohý mrchožrout,“ řekl Meyer.

„Ale?“

„Ano.“

„Těší mě. Tady Opice chlupatá makak,“ představil se Grossmann. „Co to na tebe leze? Jarní chřipka?“

„Prosím tě, když je venku tak nádherně,“ řekl Meyer a podíval se oknem do deště.

„Je tam Kling? Mám pro něho něco ohledně toho případu Tinky Sachsové.“

„To teď dělám já.“

„Ty? Fajn. Máš chuť si trochu zamakat, nebos měl v plánu odletět do svýho hnízda?“

„Přijde na to, jaké hnízdo máš na mysli, troubo,“ řekl Meyer a dal se do smíchu.

„No páni, to jsem si nevybral nejvhodnější moment k telefonování, jak vidím,“ řekl Grossmann.

„Dobrá, dobrá. Až budeš mít potom čas, brnkni mi, platí? Budu…“

„Orlosup lysonohý mrchožrout nemá nikdy čas potom,“ řekl Meyer. „Co pro mě máš?“

„Ten kuchyňský nůž. Vražednou zbraň. Ve zprávě bylo napsaný, že se našel přede dveřmi ložnice, chlap prý ho asi zahodil, když utíkal.“

„No a co je s tím?“

„Nič moc. Jenom že se hodí k ostatním nožům z kuchyně toho děvčete, a tak to vypadá, že ten nůž byl její. Chci ti říct, že vrah tam nepřišel s nožem v kapse, jestli je ti to co platné.“

„Chceš říct, že ho našel v kuchyni mezi ostatními noži, ano?“

„Ne, to asi ne. Myslím spíš, že ten nůž byl v ložnici.“

„Co by dělal nůž v ložnici?“

„Asi s ním to děvče krájelo citrón.“

„Fakt?“

„Fakt. Na toaletním stolku byla čajová konvice a uvnitř dvě kolečka citrónu. Na talířku jsme našli skvrny od citrónové šťávy a slabé rýhy po noži. Vypadá to tak, že přinesla čaj, citrón a nůž na podnose s sebou do ložnice. Pak nařezala citrón na kolečka a vhodila do čaje.“

„To jsou samé dohady,“ řekl Meyer.

„Vůbec ne. Paul Blaney dělá pitvu. Řekl, že děvče mělo na levé ruce skvrny od citrónové šťávy. Levačkou držela citrón a pravou ho rozřízla. A to jsme si zkontrolovali, Meyere. Byla pravák.“

„Budiž. Takže než ji zavraždili, pila čaj,“ řekl Meyer.

„Přesně tak. Sklenice stála na nočním stolku, nechala na ní plno otisků.“

„Čí otisky se našly na noži?“

„Ničí,“ řekl Grossmann. „Vlastně bych měl říct kdekoho. Byly tam úplný série otisků, ale všechno rozmazaný.“

„A co tobolka? Kling napsal do hlášení…“

„Totéž. Není tam jediný pořádný otisk. Víš, že tam neměla žádné peníze? Podle mýho ten, kdo ji zabil, ji taky obral.“

„Hm,“ řekl Meyer. „Je to všecko?“

„Všecko. Zklamanej, co?“

„Doufal jsem, že vyšťáráš něco lepšího.“

„Je mi líto.“

„To věřím.“

Grossmann chvíli mlčel. Pak řekl: „Meyere?“

„Co je?“

„Myslíš, že Carellova smrt s tím má co dělat?“

„Měl jsem toho chlapíka rád,“ řekl Grossmann a zavěsil.

Harvey Sadler byl právním zástupcem Tinky Sachsové a seniorem firmy Sadler, Mclntyre a Brooks, která měla kanceláře na Fisher Street. Meyer tam dorazil deset minut před polednem a zjistil, že se Sadler právě chystá do YMCY. Řekl mu, že za ním přišel proto, aby zjistil, zda Tinka Sachsová zanechala poslední vůli, a Sadler řekl, že samozřejmě zanechala. Prokáže–li mu Meyer to potěšení a doprovodí ho do YMCY, mohli by si o tom pohovořit cestou. Meyer řekl, že potěšení bude na jeho straně, a oba muži sešli dolů, aby zavolali taxíka.

Sadlerovi bylo pětačtyřicet, měl sportovní figuru a výrazný obličej. Řekl Meyerovi, že hrál v obraně za Dartmouťh v roce 1940, těsně před tím, než ho povolali na vojnu. Udržuje se stále ještě ve formě, jak řekl, dvě odpoledně v týdnu, v pondělí a ve čtvrtek chodí do YMCY hrát volejbal; respektive se snaží, aby si udržel formu, protože ani volejbal dvakrát do týdne nemůže docela kompenzovat skutečnost, že vysedává osm hodin denně za psacím stolem.

Meyer v tom ihned objevil narážku na sebe. Začal být nedůtklivý vůči všemu, co se mohlo týkat jeho váhy, když před několika týdny zjistil, co vlastně jeho čtrnáctiletý syn Alan míní přezdívkou „Starý Crisco“. Špetka detektivní rutiny v mimopracovní době stačila, aby odhalil, že „Starý Crisco“ znamená ve studentském slangu totéž co „Starý tlusťoch“, podle Meyera tedy velmi nezdvořilé slovo k vyjadřování osobních pocitů. Byl by s chutí klukovi pár vrazil, samozřejmě, jen aby ukázal, kdo je v domě pánem, kdyby jen s tím klackem nebyla souhlasila jeho žena Sára. „Vždyť ty opravdu tloustneš,“ řekla Meyerovi. „Měl bys začít cvičit v policejních kursech.“ Meyer, jehož klukovská léta byla jediným útěkem před sérií štvanic a nenávistných výpadů rošťáků z jeho okolí, by nikdy nebyl čekal, že ho uštkne had, kterého hřál na vlastních prsou.

Podíval se úkosem na Sadlera, jak se sluší hledět na vojáka z nepřátelského tábora, a najednou zauvažoval, zda se z něho nestává žid trpící stihomamem. Nebo ještě hůř, tlustý žid trpící stihomamem. Jeho výhrady k Sadlerovi a taky k sobě samému se však rozplynuly v okamžiku, kdy vstoupil v YMCE do šatny; vydávala tentýž příjemný pach jako šatna YMHA. Pomyslil si, že nic na světě nemůže zaplašit podezření a předsudky tak účinně jako toto aroma, vyzařující teplou vlnu chlapské solidarity. Opřel se o skříňku, za kterou se Sadler převlékal do trenýrek, a naslouchal podrobnostem o Tinčině poslední vůli.

„Zanechala všechno svému bývalému manželovi,“ řekl Sadler. „Tak si to přála.“

„Pro dceru nic?“

„Jen v případě, že by Tinka Dennise přežila. Pak by majetek připadl dítěti.“

„Věděl o tom Dennis?“ zeptal se Meyer.

„Nemám tušení.“

„Dostal kopii závěti?“

„Ode mne ne.“

„Kolik kopií jste poslal Tince?“

„Dvě. Originál byl uschován v kanceláři v našem sejfu.“

„Požádala o dvě kopie?“

„Ne, ale to je u nás běžná praxe, klientovi se posílají dvě kopie poslední vůle. Mnoho lidí má rádo jednu kopii doma, aby do ní mohli v případě potřeby nahlédnout, druhá je obvykle uložena v sejfu. Tedy k takovým zkušenostem jsme došli my.“

„Pátrali jsme v Tinčině bytě opravdu důkladně, pane Sadlere. Ale žádnou kopii nějaké závěti jsme nenašli.“

„Pak ji možná poslala svému bývalému muži ona. Nebylo by to nic divného.“

„Jak to, že ne?“

„Tedy, jejich vztahy byly velmi dobré, víte. A nakonec, on je jediným možným dědicem. Podle mého názoru by si Tinka přála, aby to věděl.“

„Hm,“ řekl Meyer. „Jak je ta pozůstalost velká?“

„Nu, je tu ten obraz.“

„O jakém obrazu mluvíte?“

„Chagall.“

„Ještě pořád mi to není jasné.“

„Ten Chagallův obraz. Tinka ho koupila, to už je mnoho let, v době, kdy začala jako manekýnka vydělávat závratné částky. Myslím, že dnes může mít cenu bratru nějakých padesát tisíc.“

„To je slušná suma.“

„To je,“ řekl Sadler. Byl v trenýrkách, právě si navlékal černé rukavice a dával zřetelně najevo, že by byl už rád na hřišti. Meyer to ignoroval.

„A co zbytek pozůstalosti?“

„To je všechno,“ řekl Sadler.

„Jak to všecko?“

„Pozůstalost, nebo přinejmenším podstatu pozůstalosti, tvoří Chagallův obraz. Zbytek, to už je jenom bytové zařízení, nějaké šperky, šaty, osobní potřeby – nic z toho nemá valnou cenu.“

„Rád bych si to ujasnil, pane Sadlere. Pokud jsem dobře rozuměl, Tinčiny příjmy se pohybovaly kolem sto padesáti tisíc dolarů ročně. A vy mi tu říkáte, že jediná věc, kterou vlastnila, když zemřela, byl Chagallův obraz za padesát tisíc?“

„Přesně tak.“

„Máte pro to nějaké vysvětlení?“

„Nemám. Nebyl jsem Tinčiným poradcem ve finančních záležitostech. Byl jsem pouze její advokát.“

„Když vás pověřila, abyste pro ni sepsal poslední vůli, požádal jste ji jako advokát, aby vám řekla, z čeho se pozůstalost skládá?“

„Ano.“

„A co vám řekla?“

„V podstatě totéž, co já vám před malým okamžikem.“

„Kdy to bylo, pane Sadlere?“

„Závěť byla sepsána 24. března.“

„24. března. Chcete říct před měsícem?“

„Ano.“

„Měla nějaké zvláštní důvody pro to, aby sepisovala závěť právě v té době?“

„Nemám zdání.“

„Mám na mysli, zda neměla nějaké zdravotní potíže, nebo tak něco?“

„Vypadala docela v pořádku.“

„Nezdálo se vám, že má z něčeho strach? Měl jste dojem, že tuší, co se stane?“

„Ne, to ne. Bylo na ni vidět rozrušení, ale strach to nebyl.“

„Proč byla rozrušená?“

„To nevím.“

„Ptal jste sejí na to?“

„Neptal. Přišla ke mně sepsat poslední vůli, tak jsem ji sepsal.“

„Pracoval jste pro ni už dřív, než jste psal tu závěť?“

„Ano. Tinka měla jeden čas dům v Maves City. Když ho prodávala, svěřila mi tu záležitost.“

„Kdy to bylo?“

„Loni v říjnu.“

„Kolik jí ten prodej vynesl?“

„Čtyřicet dva tisíce pět set dolarů.“

„Byla na domě hypotéka?“

„Ano. Ale to je zaplaceno. Patnáct tisíc dolarů. Zbytek dostala Tinka.“

„Dvacet…,“ Meyer se zarazil a počítal. „Takže Tinka dostala dvacet sedm tisíc a pět set dolarů, je to tak?“

„Je.“

„V hotovosti?“

„Ano.“

„Kam se to podělo, pane Sadlere?“

„Ptal jsem sejí na to, když jsme hovořili o závěti. Jednalo se mi o dědický poplatek, víte, a pak, chtěl jsem vědět, komu chce odkázat peníze, které získala prodejem toho domu. Ale řekla mi, že je použila pro svou soukromou potřebu.“

„Utratila je tedy?“

„Ano.“ Sadler zaváhal. „Pane Meyere, mám na ten volejbal jen dvě odpoledne v týdnu a jsem velmi sobecký, pokud jde o můj volný čas. Douťal jsem…“

„Už to nebude dlouho trvat, mějte se mnou ještě chvilku strpení. Rád bych přišel na to, co Tinka dělala se všemi těmi penězi, které měla. Když zemřela, neměla podle vás ani haléř.“

„Prodávám tak, jak jsem koupil. Sestavil jsem seznam nemovitostí podle toho, co mi řekla.“

„Mohl bych vidět kopii poslední vůle, pane Sadlere?“

„Zajisté. Ale leží u mne v kanceláři v sejfu, a já už se tam dnes nevrátím. Kdybyste se chtěl stavit zítra ráno…“

„Doufal jsem, že do toho budu moci nahlédnout co nejdříve…“

„Ujišťuji vás, že jsem vám věrně reprodukoval všecko, co ta poslední vůle obsahuje. Ajak už jsern řekl, byl jsem pouze její advokát, ale ne poradce ve finančních věcech.“

„A měla nějakého?“

„To nevím.“

„Pane Sadlere, zastupoval jste Tinku při rozvodu?“

„Ne. Vyžádala si mou pomoc teprve loni, když prodávala ten dům. Předtím jsem ji neznal a nevím, kdo ji rozváděl.“

„Poslední otázku,“ řekl Meyer. „Je v závěti zmínka ještě o někom jiném kromě Dennise a Anny Sachsových?“

„Není, jsou jedinými dědici,“ řekl Sadler. „A Anna jen tehdy, zemřeli její otec dřív než Tinka.“

„Děkuji,“ řekl Meyer.

Když se Meyer vrátil na služebnu, zkontroloval strojem psaný seznam věcí, které byly nalezeny v Tinčině bytě. Ani závěť ani šeková knížka na něm nebyly, ale zato někdo z oddělení pro vraždy zapsal klíček od sejfu, který našli mezi věcmi na Tinčině psacím stole. Meyer tam zavolal, aby se dověděl, kde klíček je, a oni mu řekli, že byl předán prokuratuře do protokolu a že si ho tam může vyzvednout, má–li zájem a podepíše–li stvrzenku, že klíček převzal. Meyer pochopitelně zájem měl, takže se rozjel na druhý konec města na notářství, a tam mezi Tinčinými věcmi našel v malé červené obálce klíček od bezpečnostní schránky. Na miniaturní obálce bylo vytištěno jméno banky. Meyer podepsal prohlášení, že klíček převzal; a když už byl v úřadu, vyžádal si soudní příkaz, který ho opravňoval bezpečnostní schránku otevřít. Doprovázen soudním zřízencem jel nejprve metrem znova do centra a tam,
zaskočen prudkou přeháňkou, jedním z překvapení začínajícího léta, vyhledal První severní národní banku na rohu Philipsovy a Thirdovy ulice, vzdálenou jen několik bloků od domu, kde žila Tinka.

Bankovní zřízenec vybral jednu z řady stejných ocelových schránek, zeptal se Meyera, zda si přeje prohlédnout obsah v soukromí, a pak ho i s doprovodem zavedl do malé místnosti, ve které byl jen psací stůl, jedna židle a na stole tužka na řetízku. Meyer otevřel schránku.

Ležely v ní dva dokumenty. Jeden z nich byl od obchodníka uměleckými předměty a obsahoval znalecký posudek Chagallova obrazu. Stálo v ní prostě, že podle úsudku znalců se jedná bez nejmenších pochyb o pravého Chagalla a jeho běžná obchodní cena se pohybuje mezi pětačtyřiceti až padesáti tisíci dolarů.

Druhým dokumentem byla Tinčina závěť. Byla uložena v modrých právnických deskách s vytištěnou firmou Sadler, Mclntyre a Brooks a adresou Fisherova ulice 80. Na první stránce uprostřed bylo záhlaví psané strojem. Poslední vůle a závěť Tinky Sachsové. Meyer otevřel složku a začal číst:

POSLEDNÍ VŮLE A ZÁVĚŤ TINKY SACHSOVÉ

Já, Tinka Sachsová, občanka tohoto města a tohoto státu, prohlašuji tímto za neplatnou jakoukoliv jinou poslední vůli sepsanou dříve a za jedině platnou tuto poslední vůli a zároveň a veřejně prohlašuji:

ZA PRVÉ: Univerzálním dědicem jmenuji tímto svého bývalého manžela DENNISE R. SACHSE v případě, že mne přežije, pro případ, že tomu tak nebude, připojuji další bod. Odkazuji Dennisi Sachsovi celý svůj majetek, který zde jmenovitě uvádím, všechno své vlastnictví bez výjimky včetně bytového zařízení a osobních věcí, oděvů, nábytku, knih, šperků, uměleckých předmětů a obrazů.

ZA DRUHÉ: V případě, že mne můj bývalý manžel Dennis nepřežije, připadne celý můj majetek níže uvedenému vykonavateli, který s ním naloží následujícím způsobem.:

a) vykonavatel závěti bude správcem majetku s volností investovat, zisk z těchto investic mu bude náležet do té doby, než má dcera Anna dosáhne věku 21 let, nebo zemře–li dříve.

b) vykonavatel závěti bude pravidelně v určenou dobu poskytovat mé dceři Anně do jejích jedenadvaceti let tolik z čistého výnosu majetku (v případě že během roku nebude spotřebována celá částka čistého výnosu z majetku, bude zbytek čistého výnosu připojen k majetkovému základu) a z pozůstalosti samé, kolik uzná vykonavatel závěti za přiměřené, v takovém rozmezí, aby celková částka ze zisku a z pozůstalosti nepřekročila ročně sumu pěti tisíc dolarů. To platí jen v případě, že si smrt otce dítěte, Dennise R. Sachse, nevyžádá uvolnění větší částky ročně na výživu a výchovu dítěte. Rozhodnutí o výši částky a datu, kdy bude poukazována, přináleží vykonavateli závěti a je konečné.

c) jestliže dcera Anna zemře před dosažením věku jedenadvaceti let, vykonavatel závěti bude vyplácet podíl podle výše uvedených zásad základu a výnosu rovným dílem jejím potomkům. V případě, že takových potomků nebude, bude podíl vyplácen těm osobám, kterým by připadlo dědictví po smrti mé dcery Anny a po smrti mé, kdybych zemřela bez poslední vůle.

ZA TŘETÍ: Jmenuji vykonavatelem závěti svého bývalého manžela Dennise R. Sachse. V případě, že jmenovaný Dennis R. Sachs zemře dříve než já, nebo nebude schopen povinnosti vykonavatele zastávat, jmenuji pak na jeho místo svého šéfa a přítele Arthura G. Cutlerajako náhradního vykonavatele závěti, a v případě, že by můj bývalý muž zemřel dříve než já, jmenuji A. G. Cutlera vykonavatelem závěti a správcem majetku. Jestliže výše uvedený A. G. Cutler nebude schopen vzít na sebe povinnosti vykonavatele závěti, jmenuji místo něho jeho ženu Leslii Cutlerovou náhradní vykonavatelkou závěti a správkyní majetku.

Dál už nebylo nic důležitého. Meyer to rychle přelétl očima a zadíval se na poslední stránku, kde se Tinka podepsala pod slovy „v přítomnosti svědků stvrzuji podpisem, prohlašuji a oznamuji, že toto je má poslední vůle a závěť“. Pod těmito slovy se podepsali jako právoplatní svědkové Harvey Sadler, William Mclntyre a Nelson Brooks.

Jediná věc, o které se Sadler nezmínil – možná proto, že se na to Meyer neptal – byla ta, že v případě smrti Dennise Sachse byl jmenován vykonavatelem poslední vůle a správcem majetku Art Cutler.

Meyer se v duchu ptal sáni sebe, zda to může něco znamenat.

A pak, když spočítal, kolik peněz musela Tinka vydělat za jedenáct let, když její příjem činil sto padesát tisíc dolarů ročně, se znova v duchu vracel k tomu, proč jediná cenná věc v jejím vlastnictví byl Chagallův obraz poskvrněný krví z oné noci, která znamenala její smrt.

Něco tu nebylo v pořádku.

9

Paul Blaney se znova zamýšlel nad závěry, ke kterým došel na podkladě laboratorních testů z materiálu ohořelého auta; jedna věc mu byla jasná hned napoprvé. Ať byl Steve Carella upálen k smrti na jakémkoliv místě, nedošlo k tomu v autě. Tělo bylo v neuvěřitelně strašném stavu; při pouhém pohledu na to se Blaneymu dělalo nanic. Za léta praxe měl jako policejní doktor co dělat se spáleninami, od lehkých sežehnutí až k těžkým smrtelným popáleninám ohněm nebo elektřinou, ale toto byl nejhrůznější případ popálenin čtvrtého stupně, jaký kdy v životě viděl. Tělo se nepochybně škvařilo v ohni celé hodiny. Tvář byla k nepoznání, rysy obličeje zmizely pod ztvrdlou, na uhel spálenou kůží, jediné zbylé oko bylo temné, zuby pravděpodobně někdo vytrhal a naházel do ohně; kůže na těle byla křehká a popraskaná, vlasy shořely, na mnoha místech maso úplně zmizelo, bylo vidět rudohnědé kostní svalstvo a kehké popraskané kosti. Blaneyho interní vyšetření odhalilo pod spáleným svalstvem ochablé a svraštělé vnitřnosti. K tomu, aby bylo tělo uvedeno do takového stavu uvnitř vozu, by musel požár trvat celé hodiny. Laboratorní zkoušky však prokázaly, že auto, které se vznítí výbuchem benzínové nádrže, hoří sice intenzivně, ale krátce. Blaneyho napadlo, že tělo bylo spáleno jinde a dodatečně položeno do auta, aby vše působilo dojmem, že smrt zavinila exploze a požár.

Blaney nebyl placen za to, aby uvažoval nad motivy zločinu, ale nedalo mu, aby nepřemýšlel, proč někdo vynaložil tolik námahy, zvláště když samotný požár auta by nepochybně stačil odklidit z cesty dokonale a navždy libovolnou oběť. Protože byl zvyklý pracovat metodicky, pokračoval ve svých pokusech. Jeho pečlivé a dlouhé vyšetřování nemělo nic společného s faktem, že se jednalo o tělo policisty, a navíc policisty, kterého znal. Mrtvola na stole nebyla pro něho Stevem Carellovi, byl to patologický rébus. Rozluštil ho až v pátek odpoledne.

Když zazvonil telefon, byl Bert Kling ve službě sám. Zvedl sluchátko a řekl:

„Tady detektiv Kling, osmdesátý sedmý okrsek.“

„Berte, tady Paul Blaney.“

„Buď zdráv, Paule, jak se pořád máš?“

„Prima, díky. Kdo teď dělá Carellův případ?“

„Meyer. Proč?“

„Mohl bych s ním mluvit?“

„Teď tu zrovna není.“

„Myslím, že je to dost důležitý,“ řekl Blaney. „Nevíš, kde bych ho sehnal?“

„Je mi to líto, ale opravdu nevím, kde je.“

„Když to řeknu tobě, ručíš za to, že se to ještě dnes večer dozví?“

„Samozřejmě,“ řekl Kling.

„Udělal jsem tu pitvu,“ řekl Blaney. „Děsně mě mrzí, že jsem várn to, lidi, nemohl předhodit dřív, ale bylo tam moře věcí, které mi daly pořádně zabrat, a s tím se musí opatrně. Nechtěl jsem dělat žádné závěry, které by vás mohly zavést na slepou kolej, je ti to jasný?“

„Jasný,“ řekl Kling.

„Tak, jestli ses připravenej, probereme to spolu kousek po kousku. Chtěl bych ti jenom na začátek říct, že jsem o tom všem, co říkám, absolutně přesvědčenej. Totiž takhle, vím, jak je to hrozně důležitý a nikdy bych nestavěl jenom na nějakejch svejch dohadech – rozhodně ne v takovým případě.“

„Vzal jsem si tužku,“ řekl Kling. „Tak spusť.“

„Vycházel jsem z nesrovnalosti mezi tím, v jakém stavu spálení bylo auto a v jakém tělo. Všechno ukazovalo na to, že obnažené tělo bylo vystaveno ohni delší dobu a teprve dodatečně ho někdo položil do auta, kde jste ho našli. Teď jsem dostal z laboratoře další výsledky, a ty potvrzují mou teorii. Poslal jsem jim k vyšetření kousky cizího tělíska, které jsem našel ve spáleném svalstvu. Jedná se o třísky dřevěného uhlí. Je tedy už docela jisté, že oheň, který sežehl tělo, byl rozdělaný dřevem a ne benzínem, jak by tomu muselo být, kdyby tělo shořelo v autě. Podle mého názoru hodili oběť obličejem do krbu.“

„Podle čeho tak soudíš?“

„Horní polovina těla byla těžce popálena, zatimco břicho a dolní končetiny jsou místy zcela nezasaženy. Proto si myslím, že ho někdo hodil do ohně obličejem a že horní polovina těla byla vystavena ohni delší dobu, není vyloučeno že i celou noc. A navíc jsem došel k závěru, že ten člověk byl zavražděn už předtím, než ho do ohně hodili.“

„Ještě předtím?“

„Ano. Provedl jsem vyšetření dýchacích cest, zda tam neulpěly stopy sazí, a krevní vyšetření na karboxyhemoglobin. Přítomnost jednoho nebo druhého by znamenala, že oběť se ocitla v ohni živá. Ale nenašel jsem nic.“

„Jak byl vlastně zavražděn?“ zeptal se Kling.

„To bude čistá hypotéza,“ řekl Blaney. „Je tam průkazné krvácení do mozku a nějaké fraktury na spodině lebeční. Mohlo by se ovšem jednat o fraktury postmortální, způsobené požárem. Nerad bych rezolutně prohlašoval, že oběť zemřela následkem rány do hlavy. Zůstaneme prostě u toho, že byl zavražděn dřív, než ho hodili do ohně, zatím nic jiného.“

„Ale proč by ho tedy do toho ohně házeli?“ zeptal se Kling.

„Aby se znemožnila identifikace.“

„Dál.“

„Zuby, jak víš, v ústech nebyly, identifikace na základě chrupu je tedy vyloučena. Nejdřív jsem si myslel, že se zuby uvolnily požárem, ale při dalším vyšetření jsem našel úlomky kostí v horní čelisti. A teď jsem si jist, že mu zuby vyrazili ještě předtím, než hodili tělo do ohně, a jsem si taky jist, že to udělali proto, aby se mrtvola nedala identifikovat.“

„Blaneyi, víš, co mi tady vykládáš?“

„Mohu pokračovat? Nerad bych, abys v tom měl později nějaké zmatky.“

„Prosím tě, pokračuj,“ řekl Kling.

„Na těle nebyly vlasy. Ochlupení na prsou a v podpaží bylo spálené, i horní část ohanbí byla zasažena ohněm. Vlasy na hlavně rovněž nebyly, ale to by se dalo očekávat, jestliže hodili tělo do plamenů hlavou, jak já si to představuji. Ale při dalším vyšetření se mi podařilo najít na prsou a na pažích vlasové kořínky ve vrstvičce podkožního tuku, i když vlas sám a epiteliální vrstva byly zničeny ohněm. Jinými slovy, ačkoliv oheň sežehl všechny vlasy na prsou a na pažích, byly tu nezvratné důkazy o tom, že tam vlasy rostly. Ale takové důkazy jsem vůbec nenašel na lebce oběti.“

„Co tím chceš říct?“

„Chci tím říct, že muž, jehož mrtvola se našla v autě, byl holohlavý, a to je jenom začátek.“

„Cože?“

„To by ještě nebylo tak velké překvapení. Stav vnitřních orgánů, jako rozšíření srdeční aorty, nadměrné množství morku, řídká kostní dřeň a nepohyblivé kompaktní klouby, to všechno ukazuje na osobu v pokročilejším věku. Navíc jsem si myslel, že ten strašný žár vydrželo jenom jedno oko, pravé, které se potáhlo tmavou clonou, zatímco levé oko strávil oheň beze zbytků. Ale když jsem pečlivě vyšetřil levou oční jamku, došel jsem k závěru, že tam už mnoho let žádné oko nebylo. Oční nerv prostě neexistuje a některé neklamné příznaky nasvědčují tomu, že oko už dlouhou dobu…“

„Kyklop!“ řekl Kling. „Ale, panebože, to je Kyklop!“

„Ať je to, kdo chce,“ řekl Blaney, „není to Steve Carella.“

Ležel nahý na podlaze u radiátoru. Slyšel déšť, jak naráží do okenních tabulí, ale v pokoji bylo teplo, necítil se nepříjemně. Včera mu dívka trochu povolila pouta, takže se mu nezadírala do zápěstí. Nos měl stále ještě napuchlý, ale rezavá bolest zmizela. Také mu vymyla rány a slíbila, že se může oholit, až se mu rány zacelí.

Měl hlad.

Věděl, že dívka přijde s jídlem, až se setmí; vždycky to tak dělala. Dostával jíst jen jednou denně, když se setmělo; dívka přinesla jídlo na podnose, pozorovala, jak jí, a mluvila k němu. Před dvěma dny mu ukázala noviny, přečetl je se zvláštním pocitem neskutečnosti. Fotografie, která tam byla, pocházela z doby, kdy byl pouhým policistou. Vypadal na ní velmi mladě a nevinně. Titulek pod obrázkem oznamoval jeho smrt.

Cekal, zda nezaslechne klapot podpatků. Z vedlejšího pokoje nedoléhal žádný zvuk, v bytě bylo ticho. Ptal se sám sebe, zda neodešla, a pocítil náhlou úzkost. Díval se na světelné záblesky tancující po záclonách. Kapky deště stále ještě narážely na okenní skla. Zdola bylo slyšet tlumené zvuky města, pneumatiky svištěly po mokrých ulicích. V pokoji se do koutů pokládaly tmavé stíny. Zataženými záclonami pronikl náhle ostrý svit neónové reklamy. Naslouchal a čekal, ale nic se neozývalo.

Zřejmě ho přemohl spánek. Vzbudil ho zvuk klíče, který se otáčel v zámku. Sedl si zpříma, s levou rukou připoutanou k radiátoru za zády, a čekal, až dívka vstoupí do pokoje. Měla na sobě krátký hedvábný župánek, v pase pevně stažený páskem. Župánek byl jasně červený, černé střevíce s vysokým podpatkem, které měla na nohou, jí přidávaly na výšce několik centimetrů. Zavřela za sebou dveře a položila podnos na zem.

„Čau, miláčku,“ zašeptala.

Nerozsvítila. Místo toho přistoupila k jednomu z oken a roztáhla záclony. Stružky dešťové vody osvícené zeleným neonem se plazily jako malí zelení hadi dolů po okenní tabuli. Podlaha byla zalita něžnou zelení. Pak neon zhasl a pokoj se znovu ponořil do tmy. Slyšel dívčin dech. Neon venku se znova rozsvítil.

Dívka stála u okna v rudém župánku a neónové světlo zeleně rýsovalo kontury jejích dlouhých nohou. Pak zhaslo.

„Máš hlad, miláčku?“ zašeptala, rychle k němu přistoupila a políbila ho na tvář. Zasmála se hlubokým prsním smíchem, odstoupila od něho a šla ke dveřím. Pistole ležela na podnose vedle kávové konvice, v sousedství papírového tácku s obloženým chlebem.

„Potřebuji to vlastně ještě?“ ptala se, zatímco zvedala pistoli a mířila na něho.

Carella neřekl nic.

„Doufám, že ne,“ řekla dívka a zasmála se znovu tím stejným drsným smíchem, který vycházel hluboko z hrdla a nezněl ani v nejmenším vesele a rozpustile.

„Jak to, že jsem ještě naživu?“ řekl. Měl hrozný hlad a vůně kávy útočila silně a dráždivě na jeho nos, ale naučil se už o jídlo nežádat. Minulý večer o ně požádal a dívka úmyslně oddalovala okamžik, než mu skutečně přisunula podnos.

„Vždyť nejsi naživu,“ řekla. „Jsi mrtvý. Ukázala jsem ti noviny, ne? Jsi mrtvý.“

„Proč jste mne neoddělali doopravdy?“

„Máš příliš velkou cenu.“

„Jak to myslíš?“

„Víš, kdo zabil Tinku.“

„Pak mám pro vás větší cenu jako mrtvola.“

„To ne,“ zavrtěla dívka hlavou. „Ne, miláčku. My potřebujeme vědět, jak jsi na to přišel.“

„Jaký to má pro vás význam?“

„Oh, velký,“ řekla dívka. „On si s tím dělá velké starosti, opravdu velké. Začíná být netrpělivý. Pořád musí myslet na to, že udělal někde chybu, víš, a chce vědět, co to bylo. Protože když jsi nás našel ty, dřív nebo později se to může podařit někomu jinému. A ty nám aspoň povíš, co to bylo za chybu, chápeš? A my to zařídíme tak, aby nás už nikdo jiný nenašel. Nikdy.“

„Ale já vám nemám co říct.“

„Ale máš, a hodně,“ řekla dívka a usmála se. „A řekneš. Máš hlad?“

„Mám.“

„Hm,“ řekla.

„Kdo byl v tom spáleném autě?“

„Messner. Ten od výtahu.“ Dívka se opět usmála. „To byl můj nápad. Dvě mouchy jednou ranou.“

„Jak to myslíš?“

„Tak. Říkala jsem si, že by to nebyl Špatný nápad odklidit Messnera pro případ, že to byl on, kdo tě přivedl na stopu. Pro jistotu. A taky jsem přišla na to, že když si všichni budou myslet, že jsi mrtvý, budeme mít víc času, abychom tě zpracovali.“

„A když to byl Messner, k čemu mě potřebujete ještě zpracovávat?“

„No, víš, pořád ještě zbývá kupa otázek,“ řekla dívka. „Áách, to kafe krásně voní, nezdá se ti?“

„Zdá,“ řekl Carella.

„Není ti chladno?“

„Ne.“

„Kdyby bylo, mohu ti přinést přikrývku.“

„Je mi dobře, děkuji.“

„Myslela jsem, že když prší, bude ti asi trochu zima?“

„Ne.“

„Jsi krásný tak nahý,“ řekla.

„Děkuji.“

„Dám ti najíst, nestarej se,“ řekla.

„Vím, že dáš.“

„Ale co se týká těch otázek, on si opravdu dělá starosti. Mohlo by se stát, že mu přeskočí, a pak se rozhodne poslat všecky na onen svět. Myslím tím, že se mi líbí mít tě tady a vůbec, ale nevím, jak dlouho se mi podaří udržet ho na uzdě. Když mi nepůjdeš na ruku, samozřejmě.“

„Messner mi dal tip,“ řekl Carella. „Ten popis jsem měl od něho.“

„Byl to dobrý nápad zabít ho, že?“

„Vypadá to tak.“

„To ovšem není odpověď na všechny ty otázky, co jsem o nich mluvila.“

„Jaké otázky?“

„Například, jak jsi přišel na jeho jméno? Messner mohl někoho popsat, ale jak jsi se dověděl jméno? Nebo adresu?“

„Z Tinčina zápisníku. Bylo tam všechno, jméno i adresa.“

„Byl tam taky popis každé osoby?“

„Nevím, co tím chceš říct?“

„Ale víš, co chci říct, miláčku. Protože Tinka neměla popis osob ve svém zápisníčku, podle čeho jsi spojil to, co ti řekl Messner, se jménem z Tinčina adresáře?“ Carella mlčel. Dívka se opět usmála. „A já vím určitě, že v tom zápisníku nebyly popisy osob, že ne?“

„Ne.“

„To je dobře, že mluvíš pravdu. Ten zápisník jsme totiž našli tenkrát v noci u tebe v kapse a víme zatraceně dobře, že tam žádný popis není. Máš hlad?“

„Mám, hrozný,“ řekl Carella.

„Dám ti jíst, jen se neboj,“ řekla opět. Pak se zamyslela. „Odkud máš jméno a adresu?“

„To byla náhoda. Ověřoval jsem každé jméno z adresáře. Vylučovací metoda, to je všechno.“

„Další lež,“ řekla dívka. „Byla bych ráda, kdybys mi nelhal.“ Zvedla pistoli z podnosu. Držela ji volně v jedné ruce, druhou zvedla podnos a ostře řekla:

„Ustup!“

Carella ustoupil tak daleko, jak mu to dovolila pouta. Dívka došla k němu, dřepla si a položila podnos na podlahu. „Pod tím županem už nemám na sobě nic,“ řekla.

„Vidím.“

„Myslela jsem si to,“ řekla a ušklíbla se, pak svižně vstala a šla pozpátku ke dveřím. Tam si sedla na židli a přehodila nohu přes nohu, krátký župan se vysunul nahoru a odhalil stehna. „Nedej se rušit,“ řekla a ukázala pistolí na podnos.

Carella si nalil šálek kávy. Rychle usrkl, pak popadl obložený chléb a zakousl se do něho.

„Chutná?“ zeptala se nepřestávajíc ho pozorovat.

„Chutná.“

„Dělala jsem to sama. Musíš přiznat, že se o tebe dobře starám.“

„Jistě,“ řekl Carella.

„A budu se starat ještě lip,“ řekla. „Proč jsi mi lhal? Myslíš, že je to pěkné, když mi lžeš?“

„Nelhal jsem ti.“

„Řekl jsi, že jsi na nás přišel náhodou. Vylučovací metodou. To má znamenat, že jsi nevěděl koho, nebo co tu najdeš, je to tak? Hledal jsi prostě někoho z Tinčina adresáře, na koho by se hodil Messnerův popis.“

„Přesně tak.“

„Proč jsi tedy vyrazil dveře? Proč jsi měl v ruce revolver? Víš, co myslím? Tys věděl, ke komu jdeš, ještě dřív, než jsi sem přišel. Tys věděl, že je to on. Jak?“

„Říkal jsem ti to. Náhodou.“

„Ale fuj, přála bych si, abys nelhal. Už jsi dojedl?“

„Ještě ne.“

„Řekni mi, až budeš hotov.“

„Dobře.“

„Mám moc práce.“

„Dobře.“

„S tebou,“ řekla dívka.

Carella ukousl sendvič a zapil ho douškem kávy. Na dívku se ani nepodíval. Pohupovala nohou, revolver odpočíval v jejím klíně.

„Bojíš se?“ zeptala se.

„Čeho?“

„Toho, co s tebou možná udělám.“

„Ne. Měl bych?“

„Možná, že ti ještě jednou přerazím nos, kdo ví.“

„To je pravda, to dovedeš.“

„Nebo bych ti mohla vyrazit zuby, jak jsem ti slíbila.“ Zasmála se. „To byl taky můj nápad, víš, vyrazit Messnerovi zuby. Vaši lidé by ho mohli identifikovat podle záznamu u zubaře, že?“

„Ano.“

„To jsem si myslela. A taky jsem mu to řekla. Taky řekl, že je to dobrý nápad.“

„Ty máš samé dobré nápady.“

„To jo, mám moře dobrých nápadů,“ řekla dívka. „A ty se nebojíš, co?“

„Ne.“

„Já bych se, být na tvém místě, bála. Opravdu, bála bych se.“

„V nejhorším případě mě zabiješ,“ řekl Carella. „A protože už jsem stejně mrtvý, proč by mi na tom mělo záležet?“

„Mám ráda muže se smyslem pro humor,“ řekla dívka, ale neusmála se. „Mohu udělat něco horšího, než tě zabít.“

„Co to je?“

„Mohu tě koupit.“

„Nejsem na prodej,“ řekl Carella a usmál se.

„Každý je na prodej,“ řekla. „A já ti ukážu, ještě budeš prosit, abys mohl říci, co víš. Opravdu. Varuji tě.“

„Řekl jsem ti všecko, co vím.“

„Ach, ach,“ řekla dívka a zavrtěla hlavou. „Už jsi skončil?“

„Ano.“

„Šoupni podnos ke mně.“

Carella odstrčil podnos směrem k ní. Dívka k němu došla, sehnula se a zvedla ho. Došla nazpět k židli a sedla si. Přehodila nohu přes nohu. Začala houpat chodidlem.

„Jak se jmenuje tvoje žena?“ zeptala se.

„Teddy.“

„Hezké jméno. Ale ty ho brzy zapomeneš.“

„Nemyslím,“ řekl Carella krátce.

„Zapomeneš její jméno a na ni taky zapomeneš.“

Zavrtěl hlavou.

„To ti slibuji,“ řekla dívka. „Za týden už sám nebudeš vědět, jak se jmenuješ.“

V pokoji bylo ticho. Dívka seděla nehybně, ale stále pohupovala nohou. Zelený neon zaplavil podlahu a pak zhasl. Několik okamžiků byla tma, pak znova vzplálo zelené světlo. Dívka už neseděla. Položila pistoli na židli a kráčela doprostřed pokoje. Neon zhasl. Když se znova rozsvítil, stála velmi blízko místa, kde seděl připoutaný k radiátoru.

„Co bys chtěl, abych s tebou udělala?“ zeptala se.

„Nic.“

„Co bys chtěl dělat ty se mnou?“

„Nic,“ řekl.

„Nic?“ zasmála se. „Podívej, miláčku.“ Uvolnila oba konce šerpy v pase. Župan se rozevřel a odhalil ňadra a nahé břicho. Neon zelené podtrhl obrys jejího těla a pak zhasl.

V přerušovaných záblescích neónového světla viděl dívku, jak se pohybuje – jak ve scéně z němého filmu – směrem ke dveřím, kde byl vypínač, otevřený župan se jí vlnil kolem boků. Rozsvítila stropní světlo, pak pomalu došla doprostřed pokoje a postavila se pod lustr. Rozvírala rudý župan oběma rukama a vystavovala matně bílý stvol těla dekorovaný na zádech a na pažích rudým hedvábím, které zářilo stejným leskem jako lak na jejích dlouhých nehtech.

„Tak co?“ zeptala se. Carella neodpovídal.

„Chceš?“

„Ne,“ řekl.

„Teď lžeš.“

„Mluvím úplnou pravdu,“ řekl.

„Když budu chtít, zapomeneš na ni okamžitě,“ řekla dívka. „Umím věci, o kterých se ti nikdy ani nesnilo. Chceš?“

„Ne.“

„Stačí natáhnout ruku,“ řekla, zavřela župánek a přitáhla pásek kolem boků. „Nemám to ráda, když mi lžeš.“

„Nelžu.“

„Zapomínáš, že jsi nahý, hochu, mně nebudeš povídat, že nelžeš.“

Drsně se zasmála, došla ke dveřím, otevřela a pak se znovu otočila a zadívala se na něho. Měla vážnou tvář a její hlas zněl drsně.

„Poslouchej mě dobře, miláčku,“ řekla. „Ty patříš mně, rozumíš? Mohu si s tebou dělat, co chci, nezapomínej na to. A já ti teď a na tomto místě slibuji, že za týden polezeš ke mně po kolenou a budeš mi líbat nohy a prosit, abych ti dovolila říct všechno, co víš. A až mi to povíš, odhodím tě, miláčku, zlomím tě, zničím a pak tě odhodím do stoky, miláčku, a ty si budeš přát, to mi věř, ty si budeš přát, abys to byl ty, koho tenkrát našli mrtvého v tvém autě, to mi věř.“ Odmlčela se. „Přemýšlej o tom,“ řekla, otočila vypínačem a vyšla z pokoje.

Slyšel, jak se klíč otočil v zámku.

Najednou ho popadl hrozný strach.

10

Auto našli na dně hluboké štěrkové jámy u silnice číslo 407. Byla to úzká cesta samá zatáčka, která spojovala Middlebarth s Yorkem, ale protože oběma městy vedla široká a rovná dálnice, používalo se boční cesty jen velmi zřídka. Byla opravdu špatná, plná děr a výmolů po zimních mrazech, používaná téměř výhradně partami teenagerů, kteří vyhledávali opuštěná místa pro své noční mejdany. Okraje cesty byly prašné a rozměklé, s výjimkou jediného místa, kde se rozšiřovaly a tvořily přístup ke štěrkové jámě. Na jejím dně našli spálený vrak se spáleným pasažérem.

U silnice číslo 407 stál jenom jeden dům, vzdálený asi devět kilometrů od štěrkové jámy. Byl ze dřeva a z kamene. Idylická stavba s krytou verandou vedoucí na jezero, kde, jak se říkalo, měly být štiky. Dům byl obklopen bílými břízami a kvetoucími forzýtiemi. Vjezd střežily dva červené dříny, jejichž pupeny se právě začínaly otevírat.

Už nepršelo, ale ze zatáčky, která vedla k domu, bylo vidět jemnou mlhu nad jezerem. Z mohutného dubu ještě krápalo. Kolem bylo ticho. Jen padající kapky hlučně pleskaly.

Detektivové Hal Willis a Arthur Brown zaparkovali auto u vjezdu do domu a prošli kolem dubu ověšeného dešťovými kapkami až k domovním dveřím. Byly zelené s velkým měděným knoflíkem v dolní polovině, v horní polovině bylo umístěno měděné klepátko. Zamčený visací zámek visel stále ještě na dveřích, ale skoba byla vyražena silným úderem, těžký nástroj zanechal na dveřích hluboké rýhy. Willis otevřel a oba vešli dovnitř. Ve vzduchu bylo cítit spálené dřevo, do kterého se mísil zápach něčeho jiného. Brownův obličej se stáhl. Zalykaje se sáhl do kapsy pro kapesník a zakryl si nos a ústa. Willis se vrátil zpátky ke dveřím a nastavil obličej čerstvému vzduchu zvenčí. Brown přelétl pohledem velký kamenný krb v protějším rohu, pak vzal Willise za loket a zamířili ven.

„Máš ještě nějaké pochybnosti?“ zeptal se Willis.

„Ne,“ řekl Brown. „Tak páchne jenom spálený maso.“

„Máme v autě nějaký masky?“

„Nevím. Mrkneme do kufru.“

Došli nazpět k autu. Willis vytáhl klíčky se zapalování a pomalu otevřel kufr. Brown se v něm začal přehrabovat.

„Vypadá to tady jako ve skladišti,“ řekl. „Co je sakra tohleto za krám?“

„To je moje,“ řekl Willis.

„A co to má bejt?“

„Přece klobouk, co sis myslel, že je to?“

„Viděl jsem už v životě moc klobouků, ale žádnej nevypadal takhle,“ řekl Brown.

„Měl jsem ho před pár tejdny ve službě.“

„Cos to měl za štaci?“

„Ale, dělal jsem hlídače.“

„Jakýho hlídače?“

„Na slepičím trhu.“

„To teda je klobouk, člověče,“ řekl Brown a zachechtal se.

„Náhodou, výbornej klobouk,“ řekl Willis. „Nedělej si blázny z mýho klobouku. Všechny dámy, co kupovaly kuřata, říkaly, jakej je to roztomilej klobouček.“

„O tom není pochyb,“ řekl Brown. „Opravdu šik.“

„Jsou tu nějaký masky?“

„Je tu jedna. Víc nevidím.“

„Je tam rezervoár?“

„Leží to tady všecko.“

„Kdo půjde dovnitř?“ zeptal se Willis.

„Já,“ řekl Brown.

„To tak. Abych měl popotahování, že trápím ,černochy‘.“

„To už budeš muset risknout,“ řekl Brown opláceje Willisovi úsměv. „To budeme muset risknout, Hale.“ Vytáhl masku z pouzdra, vytlačil na kousek látky trochu speciální pasty, která zabraňovala orosení skel, a rozetřel ji na oční průhledy. Pak si masku nasadil, upevnil filtr i přezky, které přidržovaly masku k hlavě, a rukama uhladil gumové záhyby na obličeji do správné polohy.

„Nepotí se ti skla?“ ptal se Willis.

„Ne, je to dobrý.“

Brown sevřel dvěma prsty výpustný ventil a vydechl. „Funguje,“ řekl a vstoupil do domu. Byl statný, vysoký asi sto osmdesát pět centimetrů a vážil poctivých sto kilogramů. Měl ohromná ramena, široká prsa, dlouhé paže a velké ruce. Kůži měl hodně tmavou, téměř černou, vlasy kudrnaté a sestřižené úplně u hlavy, měl silné rty a široké nosní dírky. Vypadal jako černoch a také černoch byl, ať se to komu líbí nebo ne. Nepodobal se ani v nejmenším představě bělochů o tom, jak má černoch vypadat, představě prezentované poslední dobou v časopisech a v televizních reklamách. Podobal se prostě sám sobě. Jeho ženě Carolině se líbilo, jak vypadá, i jeho dceři Connii se líbilo, jak vypadá, a – co bylo nejdůležitější – jemu samotnému se líbilo, jak vypadá, ačkoliv v daném okamžiku nevypadal příliš slavně s maskou na nose a s trubicemi od filtru, které se mu plazily po krku. Když vstoupil dovnitř, zast
avil se hned u dveří. Na podlaze se rýsovaly dvě rovnoběžné rýhy, které začínaly za prahem a táhly se šikmo přes celý pokoj. Předklonil se, aby si je pořádně prohlédl. Byly černé, přibližně ve stejné vzdálenosti od sebe, a on je okamžitě identifikoval jako rýhy pocházející od podpatků. Vstal a sledoval stopy až k otevřenému krbu, tam končily. Nedotýkal se ničeho, to čekalo na hochy z laboratoře. Nicméně došel nyní k závěru, že muže, který měl na nohou boty a možná už nic jiného, táhli přes celý pokoj ode dveří ke krbu. Podle toho, co se včera dověděli, byl Ernest Messner spálen v ohni, který byl živen dřevem. A v tomto pokoji bylo zcela jistě páleno dřevo a zápach, který on a Willis ucítili hned při svém příchodu, pocházel zatraceně určitě od spáleného lidského masa.

Navíc zde byly ještě čáry po podpatcích vedoucí ode dveří ke krbu. Brown už vlastně nic jiného nepotřeboval.

Zbývala jediná otázka, zda osoba upálená v tomto krbu byl Ernest Messner, nebo někdo jiný. Na to ovšem odpovědět nemohl. Stejně se mu skla v masce začínala potit. Vyšel ven, sundal masku a řekl Willisovi, že bude rozumnější zajet do některé z realitních kanceláří v Middlebarthu nebo v Yorku, aby zjistili, komu ten dům s páchnoucím krbem vlastně patří.

Elaine Hindsová byla malá, plná rudovláska s modrýma očima a dlouhými nehty. Měla slabost pro malé muže a více než viditelně propadla kouzlu Hala Willise, který byl nejmenším detektivem na oddělení.

Seděla na otáčivé židli za psacím stolem v Hindsově realitní kanceláři v Middlebarthu, přehazovala nohu přes nohu, usmívala se, přijímala Willisův oheň, kterým jí zapaloval cigaretu, mumlajíc graciézně děkuji a pak si pokoušela vzpomenout, na co se jí to vlastně ptal. Postavila nohy způsobně vedle sebe, pak je opět zkřížila a řekla: „Ano, ten dům na čtyřistasedmičce.“

„Víte, kdo je majitelem?“ zeptal se Willis.

Nebyl nespokojen s tím, jaký dojem podle všeho na slečnu Elaine Hindsovou udělal, a obával se jenom toho, že Brownovým řečem na toto téma nebude konce. Ale zároveň byl i trochu překvapen. Byl už po léta obětí úkazu, který sám pro sebe nazýval „zákon protiv“; zvláštní psychologická a fyziologická zvrácenost ho činila nepochopitelně přitažlivým pro nadměrně velké ženy. Nikdy neměl schůzku s dívkou, která by byla menší než stosedmdesát pět centimetrů. Jedna z jeho přítelkyň měřila dokonce sto osmdesát čtyři centimetry bez podpatků a byla do něho beznadějně zamilovaná. Takže chápal jen stěží, proč má drobná malá Elaine Hindsová takový zájem o muže ne vyššího než sto sedmdesát tři centimetrů, který má tělo vláčné jako baleťák a ruce jako profesionální karbaník. Sloužil samozřejmě u námořnictva a byl přeborníkem v judu, ale slečna Hindsová nemohla na žádný způsob vědět, že byl vl
astně obrem mezi muži a že mohl zlomit komukoli vaz dřív, než bys mrkl – nebo téměř tak rychle.

Co jen mohlo vzbudit tak neobyčejný zájem?

Protože byl především detektiv, doufal upřímně, že to nebude mít vliv na průběh pátrání. Zatím si ovšem nemohl pomoci, aby neregistroval, že má velmi pěkné nohy, které nepřestávala překládat sem a tam jako panna, která se nemůže rozhodnout.

„Vlastníky toho domu,“ řekla a přehodila nohu přes nohu, „jsou pan a paní Brandtovi, nechcete kávu nebo něco? Je připravena tady vedle v pokoji.“

„Ne, děkujeme,“ řekl Willis. „Jak dlouho…“

„A vy, pane Browne?“

„Taky ne, děkuji.“

„Jak dlouho bydlili Brandtovi v tom domě?“

„Vůbec tam nebydlili. Aspoň ve skutečnosti.“

„Myslím, že jsem vám dobře nerozuměl,“ řekl Willis.

Elaine Hindsová zkřížila nohy a naklonila se k Willisovi, jako by se rozhodla svěřit mu něco velice intimního. „Koupili dům jako chatu,“ řekla. „Mavis County je překrásná rekreační oblast, víte, je tu mnoho jezer a říček a k oceánu, co by kamenem dohodil. A podle meterologů tu máme minimum srážek za rok a…“

„Kdy ten důrn koupili, slečno Hindsová?“

„Loni. Myslela jsem, že se nastěhují na Nový rok, ale zatím dům zůstal zavřený celou zimu.“

„To vysvětluje vyražený zámek na domovních dveřích,“ řekl Brown.

„Vyrazili zámek?“ řekla Elaine. „Panebože,“ a přehodila nohu přes nohu.

„Slečno Hindsová, vědělo v okolí mnoho lidí o tom, že je dům neobydlený, co myslíte.“

„Ano, řekla bych, že to tady věděl kdekdo. Děláte policejní práci rád?“

„Ano, rád,“ řekl Willis.

„Musí to být úžasně napínavé.“

„Někdy je to napětí prostě k prasknutí,“ řekl Brown.

„To si myslím, že je,“ řekla Elaine.

„Podle toho, co jsem slyšel,“ řekl Willis a vrhl na Browna ostrý pohled, „je silnice číslo 407 ve velmi špatném stavu a téměř se jí neužívá. Je to pravda?“

„Ano, je,“ řekla Elaine. „Silnice číslo 126, která spojuje Middlebarth s Yorkem, je mnohem lepší a samozřejmě je tu ještě nová dálnice, vede těsně kolem obou měst. Tedy, je pravda, že většina lidí tady v okolí čtyřistasedmičku prostě přehlíží. Ale není to dobrá silnice, byli jste tam?“

„Byli. Takže tady v okolí věděl vlastně každý, že je ten dům prázdný, a taky každý věděl, že cesta, která vede kolem, je téměř nepoužívaná. Souhlasíte se mnou?“

„Ano, pane Willsi, Jsem téhož názoru,“ řekla Elaine.

Willis vypadal poněkud zaskočeně. Podíval se úkradkem na Browna a odkašlal. „Slečno Hindsová, co jsou to zač ti Brandtovi. Znáte je?“

„Ano. Prodávala jsem jim ten dům. Jerry je šéfem v IBM.“

„A jeho paní?“

„Maxině bude k padesáti. Je o tři nebo čtyři roky mladší než Jerry. Ohromně milá osoba.“

„Myslíte tedy, že jsou to pořádní lidé?“

„Samozřejmě, neobyčejně pořádní,“ řekla Elaine. „Jako že je bůh nade mnou.“

„Nevíte náhodou, zda tu byl někdo z nich v pondělí večer?“

„To nevím. Ale myslím si, že by mi zavolali, kdyby chtěli přijet. Mám klíče od domu tady v kanceláři, víte? Starám se o úklid a kdyby bylo třeba…“

„Ale oni netelefonovali, že by chtěli přijet?“

„Ne, to ne.“ Elaine se zamyslela. „Týká se to nějak toho auta, co našli u čtyřistasedmičky?“

„Ano, slečno Hindsová.“

„Můj bože, nechápu, jak by Jerry nebo Maxina mohli mít třeba i zdaleka něco společného s takovou věcí.“

„Myslíte, že je to vyloučeno?“

„Úplně vyloučeno. Už jsem je dlouho neviděla, ale loni v říjnu, když kupovali ten dům, jsme se vídali hodně. Příjemnější dvojici byste těžko hledali, to mi můžete věřit. To se hned tak nevidí. A zvlášť ne u lidí, kteří mají tolik peněz.“

„Myslíte, že jsou bohatí?“

„Cena domu byla 42 500 dolarů. Platili hotově.“

„Od koho ten dům koupili?“ zeptal se Willis.

„To vy asi sotva budete vědět, ale vaše žena by myslím mohla.“

„Nejsem ženatý,“ řekl Willis.

„Oh, opravdu ne?“

„Od koho tedy koupili ten dům?“ zeptal se Brown.

„Od jedné manekýnky. Jmenuje se Tinka Sachsová, znáte ji snad?“

Jestliže se dřív nedalo určitě dokázat, že muž v ohořelém autě je opravdu Ernest Messner, pak nejnovější informace celou mozaiku doplnily a pomohly rekonstruovat sled událostí a vyloučit jakoukoli možnost, že šlo o náhodnou shodu okolností.

(1) Tinka Sachsová byla zavražděna ve svém bytě na Stafford Pláce v pátek devátého dubna.

(2) Ernest Messner měl službu u výtahu v tu noc, kdy se vražda udala.

(3) Ernest Messner vezl muže výtahem nahoru do bytu a později podal jeho přesný popis.

(4) Ernest Messner zmizel v pondělí večer 12. dubna.

(5) Příštího dne bylo nalezeno zohavené tělo v ohořelém autě na silnici č. 407, která spojuje York s Middlebarthem v Mavis County.

(6) Policejní lékař došel při ohledání k závěru, že tělo nalezené v autě bylo nejprve spáleno v ohni živeném dřevem a teprve později položeno do auta.

(7) U silnice č. 407 je jen jeden dům, devět kilometrů vzdálený od místa, kde bylo ve štěrkové jámě nalezeno auto.

(8) V přízemní místnosti domu hořel nedávno v krbu oheň z dřevěných polen a celé místo silně páchlo spáleným lidským masem. Na podlaze byly také zřetelné stopy ukazující na to, že někoho táhli ke krbu.

(9) Vlastníkem domu byla nejprve Tinka Sachsová, novým majitelům byl prodán teprve v říjnu loňského roku.

Z těchto fakt se dalo usuzovat na to, že Tinčin vrah tušil nebezpečí a v záchvatu strachu odstranil muže, který ho viděl. Dalo se také předpokládat, že Tinčin vrah věděl o prázdném domě v Mavis County a dopravil tam Messnerovo tělo proto, aby ho spálil, a tak zabránil identifikaci; z toho ovšem vyplývalo, že se vrah znal s Tinkou přinejmenším od loňského října, kdy jí onen dům ještě patřil. Bylo tu samozřejmě ještě několik nevyjasněných bodů, ale to už byly maličkosti, které nemohly působit vážné potíže jakémukoliv dobře fungujícímu policejnímu aparátu kdekoliv na světě. Detektivové ze sedmaosmdesátého by například rádi věděli, kdo zabil Tinku Sachsovou a kdo zabil Ernesta Messnera, kdo vzal Carellovi služební průkaz i pistoli a kdo mu spálil auto, a zda Carella žije, a žije–li, tedy kde?

Jsou to vždycky maličkosti, které člověku otravují život.

Letadlové linky do Phoenixu nepřestaly Klinga dráždit.

Věděl, že byl z práce na případu odvolán, ale nemohl si pomoci, aby se v duchu nevracel k letovému řádu a k možnosti, že Dennis Sachs přiletěl z Phoenixu a vrátil se tam zpět někdy mezi čtvrteční nocí a pondělním ránem. Ještě ten večer volal ze svého bytu na informace a žádal, aby mu zjistili jméno a telefonní číslo hotelu v Rainfieldu v Arizoně. Telefonistka ho přepojila na informace ve Phoenixu a tam mu řekli, že v Rainfieldu je jediný hotel Major Powell na Mainově třídě, je to ten hotel, co Kling hledá? Kling odpověděl, že ano, a v informacích se ptali, zda tam mají zatelefonovat. Věděl, že bude–li propuštěn, přijde o služební pistoli, průkaz a gáži na tak dlouho, dokud se případ nerozhodne, takže se pro jistotu zeptal telefonistky, kolik bude za hovor platit, a ona řekla, že to stojí za první tři minuty dva dolary a deset centů a za každou další minutu šedesát pět centů. Kling řekl, že je to v pořád ku, aby ho spojila.

Sluchátko zvedl muž, který se představil jako Walter Blount, ředitel hotelu.

„U telefonu detektiv Bert Kling“ řekl Kling. „Vyšetřujeme tady u nás vraždu a já bych vám rád položil několik otázek, dovolíte–li. Volám meziměstsky.“

„Jen spusťte, pane Klingu,“ řekl Blount.

„Rád bych věděl, zda znáte Dennise Sachse?“

„Znám. Je to jeden z našich hostů, člen Tarsmithovy expedice.“

„Měl jste službu před týdnem, ve čtvrtek v noci osmého dubna?“

„Jsem stále službě,“ řekl Blount.

„Věděl byste, kdy se pan Sachs vrátil z pouště do hotelu?“

„To opravdu nevím. Obyčejně se vraceli nějak mezi sedmou a osmou.“

„Myslíte, že se osmého dubna vrátili také tak?“

„Řekl bych, že ano.“

„Viděl jste během večera pana Sachse odejít z hotelu?“

„Ano, mohlo být tak půl jedenácté, šel pěšky na nádraží.“

„Nesl kufr?“

„Nesl.“

„Nezmínil se, kam jede?“

„Říkal, že do hotelu Royal Sands ve Phoenixu. Žádal nás, abychom mu tam rezervovali pokoj, takže usuzuju, že tam asi skutečně jel, nemyslíte?“

„Rezervovali jste pokoj pro něho osobně, pane Blounte?“

„Ano, osobně. Jednolůžkový s koupelnou od čtvrtka do neděla do rána. Cena…“

„Pane Blounte, Dennis Sachs říkal, že telefonoval své bývalé paní nejméně jednou týdně. Můžete mi říci, zda je to pravda?“

„Ano, to jistě. Telefonoval jí neustále.“

„Jak často podle vás?“

„Nejméně jednou týdně, to říkal pravdu. A já bych řekl, že ještě častěji.“

„Mnohem častěji.“

„Mnohem častěji?“

„Tedy…, poslední dva měsíce nebo tak nějak jí telefonoval třikrát až čtyřikrát do týdne, aspoň myslím. Stálo ho to fůru času to telefonování a účet dělal taky pěknou sumičku.“

„Máte na mysli účet za hovory s jeho ženou.“

„No, nejen s ní.“

„S kým ještě?“

„Nevím, komu patří to jiné číslo.“

„Telefonoval tedy ještě na jedno číslo sem do města?“

„Ano.“

„Nemáte to číslo náhodou po ruce, pane Blounte?“

„To ne, ale je na účtu. Není to číslo jeho ženy, to znám zpaměti. Volával jí pravidelně od té doby, co k nám poprvé přišel, už je to rok. To druhé číslo neznám.“

„Kdy začal volat na to druhé číslo?“

„Někdy v únoru, pokud si vzpomínám.“

„Jak často?“

„Obyčejně jednou týdně.“

„Dal byste mi to číslo, prosím vás?“

„Jistě, hned se po něm podívám.“

Kling čekal. Ve sluchátku zapraskalo. Ruka mu zvlhla potem.

„Haló?“ řekl Blount.

„Haló.“

„Číslo je SE – myslím, že je to značka pro Sequoin – SE 3–1402.“

„Děkují.“

„Není zač,“ odpověděl Blount.

Kling zavěsil, okamžik trpělivě čekal s rukou na sluchátku, pak je opět zvedl, a když zaslechl tón, rychle vytočil SE – 3–1402. Telefon naléhavě zvonil. Počítal každý tón, čtyřikrát, pětkrát, šestkrát a najednou se ozval hlas.

„Telefonní služba pro doktora Leviho,“ řekl ženský hlas.

„Tady detektiv Kling ž 87. okrsku,“ řekl Kling. „Mluvím s telefonní službou?“

„Ano, pane.“

„Čí to bylo číslo, které jsem vytáčel, prosím?“

„Doktora Leviho.“

„Jeho křestní jméno?“

„Jason.“

„Nevíte, kde bych ho zastihl?“

„Lituji, pane, ale odjel na víkend a nevrátí se dřív než v pondělí ráno.“ Žena se odmlčela. „Voláte ve služební záležitosti, nebo jako pacient?“

„Ve služební záležitosti,“ řekl Kling.

„Doktor začíná ordinovat v pondělí ráno v deset. Kdybyste se obtěžoval mu zavolat, jsem si jistá, že…“

„Jaké má číslo domů?“ zeptal se Kling.

„Číslo domů vám nepomůže. On je opravdu přes neděli pryč.“

„Nevíte, kam odjel?“

„Je mi líto, nevím.“

„Nevadí, dejte mi pro každý případ jeho telefon domů.“

„Nemám dovoleno dávat číslo doktorova soukromého telefonu. Ale zkusím tam zavolat, chcete–li. Jestliže je doktor doma – ale já vím, že není – požádám ho, aby vám zavolal. Řekl byste mi číslo vašeho telefonu, prosím?“

„Ano, je to Roxburg 2, tedy RO 2–7641.“

„Děkuji vám.“

„Zavolejte mi v každém případě prosím, abych věděl, zda jste ho zastihla či ne.“

„Ano, pane, zavolám.“

„Děkuji vám.“

„Říkal jste, pane, že se jmenujete…“

„Kling. Detektiv Bert Kling.“

„Ano, děkuji,“ řekla a zavěsila.

Kling čekal u telefonu. Za pět minut žena zavolala.

Telefonovala prý doktorovi do bytu, ale jak předpokládala, nikdo telefon nezvedl. Řekla mu, kdy má doktor ordinační hodiny, poradila, aby zkusil zavolat v pondělí znova, a zavěsila.

Víkend byl k nepřečkání.Ještě dlouho potom, co poručík Byrnes odešel, seděla Teddy Carellová sama v obývacím pokoji a s rukama v klíně upřeně hleděla do šera, které se vkrádalo do koutů, neschopna vnímat cokoliv jiného než chaos vlastních myšlenek.

„Ted už víme bezpečně,“ řekl poručík, „že muž, kterého našli v autě, není Steve. Jmenuje se Ernest Messner, a protože omyl je vyloučen, chtěl jsem, Teddy, abys o tom věděla. Ale chci také, aby sis uvědomila jedno, nemusí to znamenat, že Steve ještě žije. O tom zatím ještě nevíme nic, přestože na tom pracujeme. Znamená to jenom, že aspoň není prokazatelně mrtvý.“

Poručík se odmlčel. Sledovala pozorně jeho tvář. Zadíval se na ni s otázkou v očích, aby se ubezpečil, že rozuměla všemu, co jí řekl. Přikývla na souhlas.

„Věděl jsem to už včera, ale neměl jsem ještě úplnou jistotu a nechtěl jsem, abys znova začala doufat, dokud se o tom všem sám důkladně nepřesvědčím. Policejní lékař vyšetřoval ten případ přednostně. Pitva Sachsové není ještě u konce, protože, no, však víš, když jsme si ještě mysleli, že je to Steve, tak jsme toho na ně naložili, nestačili to ještě udělat. V každém případě to on není. Tedy, Steve to není, to chci říct. Paul Blaney se za to zaručil, a to je výborný chlapík. Máme v tom smyslu ještě navíc prohlášení, cože? Prohlášení, říkám to tak, že rozumíš? Prohlášení samého šéfa lékařského týmu. Takže teď už mám jistotu, a proto ti to říkám. A pokud jde o to ostatní, vždyť víš, že dělám tvrdě, a hned jak se něco dozvím, přijdu ti to zase říct. To by zatím bylo všechno, Teddy. Děláme, co můžeme.“

Poděkovala a nabídla mu kávu, zdvořile odmítl, musí už utíkat, čekají ho doma, jistě mu promine. Doprovodila ho ke dveřím a pak se vracela zpět, prošla kolem dětského pokoje, kde se Fanny dívala na televizi, minula dětský pokoj, ve kterém dvojčata hlasitě oddechovala ze spánku, a vešla zpět do obývacího pokoje. Zhasla světla a posadila se ke starému piánu, které Carella koupil za šestnáct dolarů ve vetešnictví dole ve městě a nechal dovézt stěhovacím vozem jednoho chlápka ze sousedství. Říkal jí, že vždycky toužil hrát na klavír a právě chtěl začít s hodinami – člověk není nikdy dost starý, aby se nemohl učit, nemám pravdu, miláčku?

Zpráva, kterou jí poručík přišel říci, v ní probudila naději, ale ona se bála a nevěřila; nebyl to jen dar, kterého se má zakrátko zase vzdát? Má to říci dětem a riskovat, že přijde nová zpráva, že budou podruhé prožívat sdělení o otcově smrti? „Co to vlastně je umřít?“ ptala se Apríl. „Je to jako že někdo už nikdy nepřijde zpátky?“ A Mark se otočil ke své sestře a vztekle se na ni rozkřičel: „Zavři zobák, ty pitomá huso!“ a pak utekl do svého pokoje, tam ho matka nemohla vidět, že pláče.

Měly právo na trochu naděje.

Vstala, šla do kuchyně a naškrábala několik řádků na list z bloku, kam zapisovala telefonní vzkazy, vytrhla ho a nesla Fanny. Když vstoupila do pokoje, Fanny vzhlédla v předtuše špatných novinek, protože poručík obyčejně nosil špatné zprávy. Teddy k ní vztáhla ruku s kusem papíru a Fanny ho rychle přeběhla očima:

„Vzbuď děti. Řekni jim, že otec možná žije.“ Pak rychle zvedla hlavu.

„Zaplať pánbůh,“ zašeptala a vyběhla z pokoje.

11

Strážník přišel do služebny v pondělí ráno a čekal u dřevěné přepážky, až mu Meyer kývl, že má vstoupit. Pak teprve prošel průchodem v pažení a zamířil k Meyerovu stolu.

„Nevím, jestli mne znáte,“ řekl. „Jsem strážník Augieri.“

„Myslím, že jsme se už viděli,“ řekl Meyer.

„Připadám si trochu hloupě, že s tím jdu za várna. Ale žena tvrdila, že vám to stejně mám říct.“

„A co nám máte říct?“

„Já jsem tady v rajóně teprve šest měsíců, je to vůbec můj první rajón. Jsem novej strážník.“

„Aha,“ řekl Meyer.

„Kdybyste to tu náhodou už věděli, tak se snad nic neděje, že jo? Žena říkala, že to třeba nevíte a že to může bejt důležitý.“

„Dobrá, a o co jde?“ ptal se Meyer trpělivě.

„O Carellu.“

„Co je s Carellou?“

„Už jsem várn říkal, že jsem tady v rajóně novej a nevím ještě, jak se všichni detektivové jmenujou, ale poznal jsem ho podle toho obrázku, co byl v novinách, myslím, že to byla fotka, ještě když byl strážník. Každopádně to byl on.“

„O co se jedná? Nerozumím tomu, Augieri.“

„Nesl pannu,“ řekl Augieri.

„Pořád nerozumím.“

„Měl jsem službu na chodbě, víte? Před bytem. Jak tam zavraždili tu Tinku Sachsovou.“

Meyer se prudce předklonil. „Ano, pokračujte,“ řekl.

„Tedy minulý pondělí večer, mohlo bejt tak půl šestý, možná šest, přišel tam nahoru, ukázal mi průkaz a zašel dovnitř do bytu. A když zas vyšel ven, měl zatraceně naspěch a nesl s sebou pannu.“

„Chcete říct, že minulé pondělí večer byl Carella v bytě Tinky Sachsové?“

„Jo, právě to.“

„Jste si tím jist?“

„Naprosto,“ Augieri se odmlčel. „Takže vy sté to nevěděli, že jo? Žena měla pravdu.“ Opět se odmlčel. „Ona má vždycky pravdu.“

„Co jste to říkal o panně?“

„No panna, co si s ní hrajou děti. Holčičky. Veliká panna. S blonďatýma vláskama, chápete? Panna.“

„Carella vyšel z bytu a nesl s sebou pannu té holčičky?“

„Jo.“

„Minulé pondělí večer?“

„Jo.“

„Řekl něco?“

„Nic.“

„Panna,“ opakoval Meyer nechápavě.

Do Tinčina bytu na Stafford Pláce dorazil Meyer v devět hodin dopoledne. Řekl několik slov domovníkovi, byl to muž jménem Manny Farber, pak vstoupil do výtahu a jel nahoru do čtvrtého patra. Před bytem už nehlídkoval žádný policista. Meyer šel chodbou až ke dveřím a otevřel si Tinčiným klíčem, který měl k dispozici jako detektiv vyšetřující případ.

V bytě bylo ticho.

Rázem se ho zmocnil pocit, že tudy prošla smrt. Každý prázdný byt má své ticho, a když člověk pracuje jako policista, přestane se vysmívat šalebným výrazům poezie. Byt opuštěný na celé léto má své osobité ticho zcela odlišné od bytu, který je prázdný pouze jeden den a navečer očekává svého obyvatele nazpět. A byt, který jednou poznal dotek smrti, má ticho zcela zvláštní, výmluvné pro každého, kdo někdy v životě spatřil mrtvé tělo. Meyer znal ticho smrti a rozuměl mu, třebaže by nemohl vysvětlit, v čem to spočívá. Zaplombovaný přívod elektřiny, nepoužívané kohoutky, ze kterých neukápne jediná kapka, němý telefon, hodiny, které netikají, zatažená okna, tlumící šum z ulice; to všechno byly vnější znaky, části celku, ne jeho podstata. Skutečné ticho smrti se dalo vnímat pouze citem, nemělo nic společného s nepřítomností zvuků. Jakmile překročil práh takového bytu, rozeznělo se něco v sam hlubině jeho bytosti. Viselo ve vzduchu jakési temné varování, ohlašující, že tudy prošla smrt a cosi z její hrůzné velikosti je stále ještě přítomno v těchto pokojích. Váhal s rukou na klice, pak povzdechl, vstoupil do bytu a zavřel za sebou dveře. Zavřenými okny dopadaly dovnitř sluneční paprsky, částečky prachu visely nehybně v mrtvém vzduchu. Našlapoval tiše, jako by se bál vyrušit temné síly, které tu ještě zůstaly. Když míjel dětský pokoj, nahlédl otevřenými dveřmi dovnitř a uviděl panenky vyrovnané na poličkách v knihovně pod okny. Řady panenek, každá v jiných šatičkách, na něho hleděly nehybnýma skleněnýma očima, růžové tvářičky jim zářily, našpulená červená ústa jako by se právě chystala promluvit, nabarvenými rtíky bylo vidět pravidelné zoubky z umělé hmoty a vlásky z nylonu měly černou, rezavou, zlatou a stříbřitou barvu.

Právě se chystal vstoupit do pokoje, když zaslechl, jak se v zámku dveří otáčí klíč.

Zvuk ho vyděsil. Rozlehl se tichým bytem jako zadunění hromu. Slyšel, jak cvakl zámek a jak se otočil kulatý knoflík u dveří. Vběhl do dětského pokoje právě v okamžiku, kdy se dveře od bytu otevřely. Očima přelétl pokoj – knihovna, postel, skříň ve zdi a skřínka na hračky. Slyšel těžké kroky na chodbě, směřovaly k dětskému pokoji. Otevřel dveře do vestavěné skříně a vytáhl pistoli. Kroky se přiblížily. Přivřel dveře, ponechávaje je jen nepatrně pootevřené. Se zatajeným dechem stál ve tmě a čekal.

Muž, který vstoupil, byl určitě vysoký sto devadesát centimetrů, měl široká ramena a štíhlý pas. Na prahu zaváhal, jako by vytušil přítomnost někoho jiného, jako by z ovzduší chtěl vyčíst, co se děje. Pak zjevně potlačil svou správnou intuici, zamítl takový nápad a rychle došel ke knihovně. Zastavil se před ní a začal sundávat panenky s poliček tak, jak mu přišly pod ruku, a skládal si je do náručí. Když už jich měl sedm nebo osm, napřímil se, šel ke dveřím a právě vycházel z pokoje, když Meyer rozrazil dveře od šatníku.

Muž se prudce otočil, zřejmě vyděšen, oči doširoka otevřené. Křečovitě sevřel panenky v náručí a těkal pohledem od Meyerovy tváře ke koltu ráže 38, který Meyer držel v ruce, a zase nazpět k Meyerově tváři.

„Kdo jste?“ zeptal se.

„Vhodná otázka,“ řekl Meyer. „Složte ty panny támhle na postel, ale hoďte sebou.“

„Co…?“

„Dělejte, co vám říkám.“

Muž došel k posteli. Přejel si rty jazykem, podíval se na Mayera, svraštil hněvivě obočí a pustil panny.

„Čelem ke zdi,“ řekl Mayer.

„Poslyšte, co to má u čerta…“

„Nohy k sobě, čelem ke zdi, ruce vzhůru a opřít o zeď. Bude to?“

„Dobrá, dobrá, jen klid.“ Muž se otočil ke zdi. Mayer ho rychle a pečlivě prohledal, na prsou, v kapsách, kolem pasu, na vnitřní straně nohou. Pak ucouvl a řekl: „Otočit, ruce nahoře.“

Muž se otočil se zdviženýma rukama. Znova si přejel rty jazykem a znova se zadíval na pistoli, kterou Meyer držel v ruce.

„Co tu děláte?“ zeptal se Meyer.

„Co vy tu děláte?“

„Já jsem policista. Odpovídejte na moje…“

„Ach tak. To je v pořádku,“ řekl muž.

„Co je na tom v pořádku?“

„Já jsem Dennis Sachs.“

„Kdo?“

„Dennis…“

„Tinčin manžel?“

„Přesně vzato bývalý manžel.“

„Máte osobní průkaz?“

„Mám ho tady v pravé…“

„Nesahejte nikam. Otočte se zase ke zdi a hněte sebou.“

Muž se otočil, jak mu Meyer nařídil. Meyer sáhl pro průkaz, který našel v pravé náprsní kapse. Byl to řidičský průkaz na jméno Dennis Robert Sachs. Vrátil ho majiteli. „V pořádku, můžete dát ruce dolů. Co tu děláte?“

„Moje dcera chtěla nějaké své panenky,“ řekl Sachs. „Zastavil jsem se pro ně.“

„Jak jste se dostal dovnitř?“

„Mám klíč. Bydlíval jsem tu, jak jistě víte.“

„Myslel jsem, že jste byli s paní rozvedeni.“

„Ano, to jsme byli.“

„A vy máte stále ještě klíč?“

„Mám.“

„Věděla o tom?“

„Jistěže ano.“

„Přišel jste sem jen kvůli tomu? Jen pro ty panenky?“

„Ano.“

„Měla to být nějaká určitá panenka?“

„Ne.“

„Vaše dcera si nevyžádala nějakou určitou panenku?“

„Ne, řekla jenom, že by měla ráda nějaké panenky, prosila, zda bych jí je nemohl přinést.“

„A jaký zájem na panenkách máte vy?“

„Já, zájem?“

„Ano, vy. Měl jste vy na mysli nějakou určitou panenku?“

„Já?“

„Ano, vy, pane Sachsi.“

„Ne. Co to má znamenat? Mluvíte opravdu o panenkách?“

„Ano, mluvím právě o panenkách.“

„Co bych měl, prosím vás, já dělat s nějakou panenkou?“

„To bych taky rád věděl.“

„Myslím, že vám nerozumím.“

„Tak to pusťte z hlavy.“

Sachs se zamračil a podíval se letmo na panenky ležící na posteli. Zaváhal, pak pokrčil rameny a řekl: „Nebudete mít nic proti tomu, když si je vezmu?“

„Obávám se, že budu.“

„Proč? Patří mé dceři.“

„Musíme se na ně trochu podívat, pane Sachsi.“

„Ale proč?“

„To zatím nevím. Pro každý případ.“

Sachs se znova podíval na panenky, pak se otočil k Meyerovi a mlčky na něho hleděl. „Tohleto byla zatraceně divná konverzace,“ řekl konečně.

„Byla, záhady už takové bývají,“ odpověděl Meyer. „Mám tu ještě něco na práci, pane Sachsi. Jste–li hotov, byl bych vám vděčný, kdybyste odešel.“

Sachs kývl a neřekl nic. Podíval se znovu na panenky, pak vyšel z pokoje a kráčel chodbou k hlavním dveřím. Meyer vyčkával a poslouchal. Jakmile uslyšel, že dveře za Sachsem zapadly, přeběhl několika rychlými kroky chodbu a zastavil se těsně za dveřmi, rychle napočítal do deseti a pak dveře na několik centimetrů pootevřel. Škvírou viděl na chodbu, kde Sachs čekal na výtah. Zdálo se, že jím lomcuje vztek. Když se výtah neobjevoval, mačkal neustále knoflík a pak začal přecházet po chodbě. Jednou sjel pohledem po Tinčiných, zdánlivě zavřených dveřích, a pak se obrátil nazpět k výtahu. Když se ho konečně dočkal, řekl zřízenci: „Vám to ale trvalo!“ a vstoupil do kabiny.

Za okamžik nato vyšel Meyer z bytu, zavřel za sebou a běžel dolů po požárním schodišti. Skákal přes dva schody a zastavil se až před nouzovým východem, byly to dveře, které vedly do haly v přízemí, trochu je pootevřel. Uviděl liftboye, jak stojí se založenýma rukama u hlavního vchodu. Meyer rychle prošel halou, podíval se ještě jednou na otevřené dveře od výtahu a vyšel na ulici. Zahlédl Sachse na konci bloku, jak zahýbá za roh. Pustil se rychle za ním. Na rohu chvíli počkal. Když zahnul za roh, Sachs právě nastupoval do taxíku. Meyer neměl čas dojít ke svému autu, které parkovalo před domem. Kývl na dalšího taxíka a řekl šoférovi: „Sledujte toho před vámi,“ a kysele si pomyslel, že mu účtenku za taxíka účtárna s největší pravděpodobností stejně neproplatí. Šofér se trochu pootočil a blýskl očima po Meyerovi, jen aby viděl, kdo si tady vymýšlí takové nesmysly, a pak se tiše pustil za autem, kter é vezlo Sachse.

„Sté vod chlupatejch?“ zeptal se nakonec.

„No,“ řekl Meyer.

„Kdo je to tam vepředu?“

„Škrtič z Bostonu,“ řekl Meyer.

„Vážně?“

„Přece bych vás.nevodil za nos.“

„Platíte to rito sám nebo to dostanu ouředně na svatýho dyndy?“

„Já to zaplatím,“ řekl Meyer. „Tak se ho držte.“

Bylo už skoro deset hodin a na ulicích bylo živo. První taxi se bez zastávky proplétalo městem a šofér s Meyerem je opatrně následoval. Město bylo jeden velký blázinec plný rámusu – ječící klaksony, vyjící motory, naříkající pneumatiky, řidiči a chodci překřikující se navzájem. Meyer se naklonil kupředu a nespouštěl oči z prvního vozu. Rámusu, který ho obklopoval, si nevšímal.

„Myslím, že brzdí,“ řekl taxikář.

„Dobrá. Zastavte asi tak šest vozů za ním.“ Taxametr ukazoval pětaosmdesát centů. Meyer vytáhl z peněženky dolarovou bankovku a podal ji šoférovi v okamžiku, kdy přibrzdil u chodníku. Sachs mezitím vystoupil z vozu a šel k vysoké obytné budově uprostřed bloku.

„To už městská správa nemá ani na tuzéra?“ ptal se taxikář. „Patnáct centů tuzér na osmdesát pět?“

„Do prdele s městskou správou,“ řekl Meyer a vyskočil z auta. Běžel vzhůru ulicí a dorazil k hlavnímu vchodu, právě když se za Sachsem zavřely skleněné dveře. Meyer rychle přejel levačkou po všech zvoncích v řadě. Pak, zatímco čekal, až se ozve bzučák, přiložil tvář ke sklu, zastínil si oči proti slunci a díval se dovnitř. Sachse nebylo nikde vidět; výtahy byly zřejmě v hale za rohem. Vtom se najednou ozvalo šest či sedm bzučáků naráz a cvakl zámek. Meyer strčil do dveří, ty se otevřely a on vběhl do haly. Výtah jel právě nahoru a dole na ukazateli skákala čísla poschodí, tři, čtyři, pět – výtah se zastavil. Meyer pokýval hlavou, vrátil se zpátky ke vchodu a začal si prohlížet zvonky. V pátém poschodí bylo šest bytů. Pozorně zkoumal jména pod zvonky, když hlas za ním řekl: „Myslím, že asi hledáš doktora Jasona Leviho.“

Meyer se polekaně ohlédl.

Muž, který stál za ním, byl Bert Kling.

Soukromá ordinace dr. Jasona Leviho byla antisepticky bílá a její jedinou ozdobu představoval velký, dobře čitelný kalendář na stěně. Psací stůl z šedé oceli byl účelný a strohý, téměř celý pokrytý časopisy a knihami, rentgenovými snímky, farmaceutickými vzorky a bloky s recepty. Doktor rovněž vypadal na to, že s ním nejsou žádné žerty. Otevřená tvář pod lví hřívou bílých vlasů, silné brýle na dlouhém zahnutém nose a ústa s tenkými rty.

Seděl za stolem; podíval se nejdříve na Meyera, pak na Dennise Sachse a vyčkával, který z nich promluví první.

„Pane Sachsi, mohl byste nám říct, co tady děláte?“ řekl Meyer.

„Léčím se,“ řekl Sachs.

„Je to pravda, doktore Levi?“

Levi zaváhal. Pak zavrtěl svou těžkou hlavou.

„Ne,“ řekl. „Není to pravda.“

„Začneme zase od začátku?“ zeptal se Meyer.

„Nemám, co bych řekl,“ odpověděl Sachs.

„Co bylo pro vás tak důležité, ze jste kvůli tomu telefonoval doktoru Levimu z Arizony každý týden?“

„Kdo říká, že jsem to dělal?“

„Pan Walter Blount, ředitel hotelu Major Powell v Rainfieldu.“

„Pak lhal.“

„Proč by lhal?“

„To já nevím,“ řekl Sachs. „Zeptejte se jeho.“

„Nač, vždyť je to úplně prosté,“ řekl Kling.

„Pane doktore, telefonoval vám pan Sachs každý týden z Arizony?“

„Ano,“ řekl Levi.

„Zdá se, že se trochu rozcházíte v názorech,“ řekl Meyer.

„Proč vám telefonoval?“ zeptal se Kling.

„Neodpovídejte, doktore!“

„Dennisi, proč se to pokoušíme skrývat? Ona je mrtvá.“

„Vy jste doktor a nemusíte nikomu nic vykládat. Jste jako kněz. Nemohou vás donutit, abyste…“

„Ale Dennisi, ona je mrtvá.“

„Telefonoval jste doktorovi kvůli své ženě?“

„Ne,“ řekl Sachs.

„Ano,“ řekl Levi.

„Tinka byla vaší pacientkou, doktore, je to tak?“

„Ano.“

„Doktore Levi, já vám zakazuji říct těmto mužům cokoliv o…“

„Byla to moje pacientka,“ řekl Levi. „Začal jsem ji ošetřovat počátkem roku.“

„V lednu?“

„Ano. Pátého ledna. Už je to víc jak tři měsíce.“

„Doktore, při smrti své ženy přísahám, že se odvolám k lékařské komoře, řeknete–li ještě jediné slovo o…“

„Nesmysl,“ řekl Levi prudce. „Vaše žena je mrtvá. A jestliže jim to pomůže najít vraha…“

„Ale vy jim nepomůžete! Dosáhnete jedině toho, že její památku pošpiní policejní vyšetřování.“

„Proč přišla za vámi, doktore?“ zeptal se Kling.

„Co jí trápilo?“

„Řekla mi, že na Nový rok udělala dobré předsevzetí, rozhodla se prý konečně, že vyhledá lékařskou pomoc. Znělo to velmi pateticky, opravdu. Byla tak bezmocná a tak krásná a tak sama.“

„Já jsem to s ní nemohl dál vydržet,“ řekl Sachs. „Nejsem ze železa! Vymklo se mi to z rukou. Proto jsme se rozvedli. Nebyla to moje vina, co sejí stalo.“

„Nikdo vás taky z ničeho neobviňuje,“ řekl Levi. „Její nemoc začala už dávno, dávno předtím, než jste se poznali.“

„Jaká to byla nemoc, doktore?“ zeptal se Meyer.

„Neříkejte mu to!“

„Dennisi, já musím…“

„Nic nemusíte. Nechtě věci tak, jak jsou. Přejte jí, ať na ni každý vzpomíná jako na krásnou okouzlující ženu a ne na…“

Dennis se zarazil.

„A ne na koho?“ zeptal se Meyer.

V pokoji bylo ticho.

„A ne na koho?“ zeptal se Meyer znova.

Levi povzdechl a zavrtěl hlavou.

„A ne na ubožačku propadlou drogám.“

12

Ve ztichlé služebně četli o něco později zápisy doktora Jasona Leviho.

5. ledna

Jméno pacientky je Tina Karin Sachsová. Je rozvedená a má pětiletou dceru. Žije ve městě a její zaměstnání nese s sebou živý společenský styk, což byl jeden z důvodů, proč váhala vyhledat lékařskou pomoc. Prohlásila, že se na Nový rok rozhodla skončit se svým návykem. S narkotiky začala v sedmnácti letech a v současné době je navyklá na heroin.

Vysvětlil jsem jí, že metody léčby, které podle mne zatím přinášely nejlepší výsledky, jsou založeny na morfiu nebo na methadonu; obě drogy se osvědčily jako adekvátní jakýmkoliv narkotikům nebo kombinaci narkotik, na které byl u pacienta vytvořen návyk. Řekl jsem jí rovněž, že já osobně dávám přednost metodě morfiové.

Zajímala se, zda je léčení bolestivé. Pokusila se dříve už jednou přerušit požívání drogy najednou, ale shledala pokus nesnesitelně bolestivým. Řekl jsem jí, že symptomy léčebných metod jsou následující: nevolnost, zvracení, průjmy, slzící oči, rozšířené zorničky, vlhký nos, zívání, husí kůže, kýchání, zvýšená potivost – a že se vyskytují u každé metody. U metody morfiové se tyto příznaky projevují v poněkud těžší formě, ale celkové zlepšení lze očekávat během týdne. U metody methadonové bude léčení méně bolestivé, ale obtíže se mohou vyskytovat celý měsíc i déle.

Řekla, že si to chce ještě rozmyslet a že zatelefonuje, jak se rozhodla.

12. ledna

Nečekal jsem, že se Tinka Sachsová ještě ozve, ale přijela dnes sem a požádala mou asistentku, zda bych jí mohl věnovat chvíli času. Řekl jsem ano, přišla tedy do mé ordinace a hovořili jsme víc než tři čtvrtě hodiny.

Oznámila mi, že se ještě nerozhodla, co udělá, ale ráda by to znova prohovořila se mnou. Jak mi sdělila už dříve, je manekýnkou. Ve svém oboru je na žebříčku nejvyšších příjmů a obávala se tedy, že bolestivé obtíže spojené s léčením by mohly zapříčinit dočasnou pracovní neschopnost nebo vážně ohrozit její kariéru. Vysvětlil jsem jí, že její návyk na heroin vlastně ve skutečnosti vážně ohrožuje samotnou její existenci, protože většinu svých příjmů spotřebuje na to, aby si opatřila drogu. Má poznámka ji příliš nepotěšila a rychle odpověděla, že má skutečný požitek ze všech příjemných stránek svého povolání – ze slávy, z popularity atd. Zeptal jsem se jí, zda je opravdu schopna mít požitek ještě z něčeho jiného než z heroinu, zda opravdu může myslet ještě na něco jiného než na heroin. Zdála se tím dotčena a dělala dojem, že se chystá z mé ordinace odejít.

Místo toho však začala vyprávět; neumím si prý představit, jaké to bylo, a snad pochopím, když mi řekne, že narkotika požívá od sedmnácti let, kdy ve společnosti na pláži v Malibu poprvé kouřila marihuanu. Držela se pak marihuany ještě celý rok a nikdy nezkoušela skutečnou drogu, až ji jeden fotograf krátce nato, kdy se stala manekýnkou, nabídl heroin. Zároveň se ji pokusil sexuálně zneužít, což mělo za následek, že se téměř rozhodla vzdát se své začínající kariéry. Pokus o znásilnění ji nicméně nepřiměl skončit s marihuanou či se šňupáním heroinu, které bylo v té době jen občasné, až ji jednou někdo varoval před vdechováním drogy, které prý může způsobit deformaci nosu. A protože její nos byl součástí jejího obličeje a její obličej byl částí těla, kterým doufala pokořit štěstěnu, přestala šňupat okamžitě.

K aplikaci drogy injekcemi u ní došlo poprvé v soukromém bytě v severním Hollywoodu, ve společnosti člověka náruživě propadlého drogám. Naštěstí vpadla do bytu policie a oba byli zatčeni. V té době jí bylo devatenáct let, a tak vyvázla šťastně jen s napomenutím. Příští měsíc přišla sem do města s rozhodnutím už nikdy na drogu nesáhnout a doufala, že k tomu stačí vzdálenost pěti tisíc kilometrů, která ji nyní od bývalých přátel dělila. Ale téměř okamžitě po svém příjezdu přišla na to, že omamné jedy jsou zde k sehnání právě tak lehce jako v Los Angeles. Kromě toho navázala po několika týdnech od svého příjezdu spojení s agenturou Cutlerových a zjistila, že vydělá mnohem více peněz, než kolik stačí spotřebovat pro sebe a pro svou zálibu v drogách.

Začala s podkožními injekcemi do měkkých částí těla. Krátce nato opustila tento způsob a začala si vstřikovat heroin přímo do žíly. Od té doby užívá heroin stále, takže je ve skutečnosti beznadějně propadlá omamným jedům. Jak bych mohl očekávat, že se mi ji podaří vyléčit? Vysvětlil jsem jí, že obavy z léčení jsou společné všem narkomanům; přijala moje ujišťování bez viditelného nadšení.

„Rozmyslím si to ještě,“ řekla opět a opět odešla. Jsem přesvědčen o tom, že se sem už nikdy nevrátí.

20. ledna

Dneškem začíná léčení Tinky Sachsové.

Vybrala si morfiovou metodu, i když jsem jí vyložil, že příznaky budou těžší, protože nechce ohrozit svou kariéru delší pracovní neschopností; dosti kuriózní starost od někoho, kdo svou kariéru ohrožuje od té doby, co začala. Upozornil jsem ji už dříve, že několikaměsíční hospitalizace je nutná, ale ona hospitalizaci v jakékoliv formě striktně odmítla, v tom případě prý léčení nepřichází v úvahu. Nemohu zaručit trvalý výsledek, odmítne–li hospitalizaci, řekl jsem jí, ale ona odpověděla, že musí doufat v to nejlepší, protože se nehodlá nechat zavřít do nějakého hrozného špitálu. Nakonec mi slíbila, že zůstane doma a vezme si ošetřovatelku alespoň na první dny, kdy jsou obtíže nejsilnější. Varoval jsem ji, aby si tajně nepíchala injekce a nestýkala se s lidmi, kteří jsou známí jako narkomani. Režim léčení je přísný.

Zpočátku dostane pacientka 15 mg morfia čtyřikrát denně – vždy dvacet minut před každým jídlem. Dávky budou aplikovány injekcemi a morfin rozpuštěn v thyaminu hydrochloridu.

Doufám, že by léčení mohlo skončit během dvou týdnů.

21. ledna

Předepsal jsem Tince thorazin proti nevolnosti a belladonnu a pectin proti průjmů. Dostavily se obtíže. Minulou noc nemohla spát. Instruoval jsem ošetřovatelku, která má službu v Tinčině bytě, aby jí dala večer před spaním 200 mg nembutalu a přidala dalších 100 mg v případě, že se Tinka bude v noci budit.

Tinka výtečně pečuje o své tělo, kladný faktor pro nás. Je to velmi krásná žena a nepochybně je i prvotřídní manekýnka, ačkoliv si těžko dovedu vysvětlit, jak mohli fotografové nepřijít na to, že je narkomanka. Jak to mohla skrýt před zvědavými muži od kamer? Dávala si pečlivě záležet, aby nezanechávala stopy na lýtkách a na pažích, ale skryté části těla (řekla mi, že nikdy nepředváděla prádlo nebo koupací úbory) jsou pokryty stopami po injekcích. Pokračujeme s 15 mg morfia 4× denně.

22. ledna

Zredukoval jsem dávky morfia na dvě injekce po 15 mg, které jsem vystřídal dvěma injekcemi po 8 mg denně. Obtíže se ještě nezmírnily. Tinka odvolala všechna svá sezení a vymluvila se v agentuře, že má své dny a následkem toho ošklivou píeť. Tuto omluvu naštěstí slyší v agentuře od svých modelek častěji. Nemá chuť k jídlu. Nasadil jsem vitamíny.

23. ledna

Obtíže se zmírňují. Dáváme 4× denně 8 mg morfia.

24. ledna

Léčení pokračuje, dávka 8 mg 4× denně. Tinka propustila ošetřovatelku a přichází na injekce do mé ordinace. Takovou metodu v zásadě neschvaluji, ale nemám jiné východisko, chci–li, aby se vyléčila; a já chci.

25. ledna

Nasadili jsme 60 mg kodeinu 2× denně, střídáme s 2× denně 8 mg morfia. Tinka přišla do mé ordinace na první injekci o půl deváté ráno nalačno. Na další injekce přišla o půl jedné a o půl sedmé. Poslední injekci o půl dvanácté v noci dostala v bytě. Je neobyčejně neklidná, předepsal jsem 30 mg fenobarbitalu denně pro uklidnění.

26. ledna

Tinka Sachsová dnes nepřišla do ordinace. Několikrát jsem telefonoval do jejího bytu, ale telefon nikdo nezvedl. Nevolal jsem do agentury, aby se nedomýšleli příčiny Tinčiných obtíží. Ve tři hodiny jsem mluvil s vychovatelkou, která pečuje o Tinčinu dcerku. Řekla mi, že právě přichází s holčičkou ze školky. Nevěděla nic o tom, kde paní Sachsová může být, a poradila mi, abych to zkusil v agentuře. O půlnoci jsem telefonoval znova. Tinka stále ještě nebyla doma. Vychovatelka řekla, že jsem ji vzbudil. Naštěstí nevidí v nepřítomnosti své zaměstnavatelky nic neobyčejného. Podle smlouvy má pro dítě chodit do školky a strávit s ním tolik času, kolik je zapotřebí. Řekla, že paní Sachsová bývá v noci často mimo dům, v takovém případě je její povinností zavést dítě ráno do školky a o půl třetí ho opět přivést domů. Jednou, řekla, byla paní Sachsová pryč celé tři dny. Dělám si starosti.

4. únor

Dnes přišla Tinka znova ke mně do ordinace a s mnoha omluvami mi vysvětlovala svou nepřítomnost, prý pracovní záležitosti; předváděla pro fotografy nové modely z tvídu a ti si vybrali jako pozadí k materiálu les. Řekl jsem jí, že lže, a ona to nakonec přiznala; vůbec nebyla pryč z města, celý minulý týden strávila v bytě svého přítele z Kalifornie. Po delším vyptávání jsem z ní dostal, že její kalifornský přítel je narkoman, je to vlastně tentýž člověk, se kterým byla zatčena, když jí bylo devatenáct let. Přijel do města loni v září téměř bez peněz a neměl žádný byt. Nějakou dobu ho podporovala a dovolila mu, aby se ubytoval v jejím domě v Mavis City do té doby, než ho prodá.

Pak mu pomohla najít byt na Jižní čtvrté a ještě stále se s ním občas stýká.

Bylo mi jasné, že začala znovu s heroinem. Velice litovala toho, co se stalo, a řekla, že je rozhodnuta ještě víc než dříve se svým návykem skoncovat. Když jsem sejí zeptal, zda má její přítel v úmyslu usadit se tady ve městě, odpověděla ano, ale má prý s sebou společnici, takže už nebude potřebovat žádnou ze starých známostí, aby mu drogy pomáhala shánět.

Vyžádal jsem si od Tinky slib, že toho muže už neuvidí a že se ani nepokusí, aby se s ním setkala. Zítra ráno začínáme znova s léčením. Tentokrát jsem trval na tom, aby byla ošetřovatelka přítomna v bytě nejméně po dva týdny.

Začínáme zase od začátku.

9. února

V posledních pěti dnech jsme dosáhli skvělých výsledků. Zredukoval jsem dávky morfiových injekcí na 8 mg 4× denně a zítra začínáme nasazovat kodein.

Dnes mi Tinka poprvé vyprávěla o vztahu ke svému bývalému muži, a to v souvislosti s rozhodnutím s drogami skončit. Je to podle toho, co mi řekla, archeolog a pracuje s vědeckou expedicí v Arizoně. Udržuje s ním pravidelné styky a opravdu mu včera telefonovala, aby mu řekla, že se začíná léčit a doufá v dobrý výsledek. Přeje si jen jedno: začít s ním nový život, jakmile bude léčení skončeno. Ví, že ji nikdy nepřestal milovat, a nebýt jejího zhoubného návyku, nikdy by se nerozešli.

On se dověděl o jejím návyku na drogy až rok po narození dítěte. Celý případ se stal nápadný proto, že u dítěte, které si během těhotenství bralo potřebné látky z krevního oběhu matky navyklé na heroin, byl ve skutečnosti vytvořen návyk na drogu od prvního okamžiku, kdy se narodilo. Dennis a rodinný lékař se domnívali, že dítě trpí kolikami, protože proplakalo celé noci, zvracelo a zdálo se neustále nemocné. Jediná Tinka věděla, že se u dítěte projevují všechny symptomy narkomana, který je náhle zbaven drogy. Byla už víc než jednou rozhodnuta píchnout dítěti tajně heroin, ale vždycky od toho nakonec upustila, a dítě trpělo dál všemi obtížemi náhlého nedostatku drogy a později ještě více rozloučením rodičů a jejich rozvodem. Když o měsíc později našel Dennis injekční jehlu, byla Tinka ještě schopna zalhat, že jí lékař předepsal antihystamin proti alergickým reakcím, které se u ní objevily, když předváděla modely z nylonu barveného novým způsobem.

Ale nemohla si vymyslet nic, co by vysvětlilo závratné částky ztrácející se z jejich společného bankovního konta, a nemohla si vymyslet nic, co by vysvětlilo přítomnost tří dóz s bílým práškem, které nakonec zákonitě našel v nejzazší přihrádce jejího prádelníku. Nakonec se přiznala, že je narkomankou a že je na drogy navyklá už téměř sedm let a nevidí v tom nic špatného, pokud je schopna si na to vydělat. A on zatraceně dobře ví, že většinu peněz stejně utratí na domácnost, co po ní tedy vlastně chce?

Udeřil ji do tváře a řekl, že s ní ráno půjde k lékaři.

Ráno byla Tinka pryč.

Do bytu se vrátila až za tři týdny neupravená a ucouraná; v takovém stavu se Dennisovi přiznala, že si prostě vyšla se třemi barevnými hudebníky z nočního klubu dole ve městě, všichni tři byli narkomani. Co po celou tu dobu dělali, na to se nepamatovala. Dennis se mezitím obrátil na lékaře a ten Tince řekl, že návyk na drogy není nepřekonatelný a že existují terapie, které téměř zaručují úspěch, jestliže pacient sám… – Nebuď směšný, řekla Tinka. Jsem prolezlá heroinem do morku kostí, a navíc se mi to ohromně zamlouvá, a velice mě zajímá, co si o tom myslíš teď. A nelez za mnou pořád, jsi protivný jako štěnice!

Za šest měsíců požádal o rozvod.

Během těch šesti měsíců se zoufale snažil přiblížit se bytosti, kterou učinil svou ženou, té cizince, která přes všechno byla matkou jeho dítěte, tomu uštvanému zvířeti, jehož celý život se zredukoval na potřebu bílého prášku. Jejich vydání byla závratná. Nemohla se vzdát kariéry, protože bez ní by těžko mohla platit tu spoustu heroinu, kterou pro sebe potřebovala. Oblékala se tedy jako známá manekýnka, bydlela v draze zařízeném apartmá, jezdila po městě v drahých limuzínách, večeřela v nejlepších restauracích a bylo ji vidět při každé velké společenské události – ale její vášeň pro heroin trvala v neztenčené míře. Dřela jako, otrok, část jejích příjmů šla na rekvizity, které vytvářely legendu nezbytnou pro její profesi, a zbytek utratila za drogy pro sebe a své přátele.

Vždycky se našli nějací přátelé.

Dovedla mizet na celé týdny – za vábničkou, která se dotkla jejího srdce a kterou slyšela jen ona, z vnitřní potřeby hledat lidi se stejným návykem, aby uspokojila svou touhu po přátelské atmosféře snového společenství a po anonymitě poživačů snů, ve které stopy injekční jehly nebyly stigmatem a návyk nebyl prokletím.

Byl by od ní odešel už dříve, ale v cestě mu stál problém, co s dítětem. Věděl, že nemůže nechat malou Annu samotnou jen s matkou, ale jak by ji mohl brát s sebou na archeologické expedice v různých částech světa? Uvědomoval si, že kdyby bylo možné zveřejnit v rozvodovém procesu problém Tinčina návyku, dostal by okamžitě dítě do své péče. Ale zničil by tak automaticky Tinčinu kariéru, a kdo ví, jakou bolest by mohla nevítaná publicita přinést v budoucnu malé Anně? Slíbil Tince, že se její drogová závislost nedostane na veřejnost, jestliže mu dovolí, aby opatřil dítěti spolehlivou vychovatelku. Tinka na místě souhlasila. Byla toho mínění, že je, kromě občasných flámů, vzornou a obětavou matkou. Bude–li Dennis spokojen, když dítě dostane vychovatelku a její palčivá záležitost se nedostane do rozvodového řízení, ochotně a ráda souhlasí s jeho myšlenkou. Dohodli se.

Dennis, ačkoliv svou ženu miloval a ačkoliv se staral o blaho svého dítěte, nebyl přece jen schopen zlomit Tinčin návyk, ale také nebyl schopen unést všechny strasti, které s sebou přinášelo soužití se ženou navyklou na drogy.

Tinka za svou osobu byla šťastná, když ho viděla odcházet. Stal se z něho puritánský mentor a ona se divila sama sobě, jak se za něho mohla provdat. Vysvětlovala si to tak, že její sňatek měl cosi společného s romantickou představou zlomit jednoho dne svůj návyk a začít nový život.

Tedy přesně to, co právě děláte, řekl jsem jí.

Ano, souhlasila a oči jí zářily.

12. února

Tinčin návyk na morfium je zlomen a dávky kodeinových injekcí jsme zredukovali na 60 mg 2× denně a 30 mg 2× denně.

13. února

Dnes mi telefonoval z Arizony Dennis Sachs. Chtěl jenom vědět, jak se daří ženě, a řekl, že nebudu–li mít nic proti tomu, bude mi pravidelně jednou týdně volat – buď v pátek nebo v sobotu, protože jinak pracuje v poušti –, aby se informoval, jak pokračuje léčení. Řekl jsem mu, že perspektivy jsou víc než slibné a je naděje skončit léčení do dvacátého tohoto měsíce.

14. února

Dávky kodeinu zredukovány na 30 mg 2× denně, 2× denně nasazen thyamin.

15. února

Minulou noc, zatímco ošetřovatelka spala, Tinka zmizela ze svého bytu. Nevrátila se a nevím, kde je.

20. února

Nepodařilo se Tinku najít.

1. března

Volám pravidelně do bytu. Vychovatelka pečuje o Annu – po Tince stále ani stopy.

8. března

Dnes jsem ze zoufalství telefonoval Cutlerovým do agentury, zda o Tince něco nevědí. Ptali se, kdo volá, řekl jsem tedy, že jsem lékař, který ošetřuje Tinčinu alergii (je to její vlastní lež!). Pak mi řekli, že odjela předvádět na Panenské ostrovy a vrátí se až po dvacátém březnu. Poděkoval jsem a zavěsil.

22. března

Dnes se Tinka konečně objevila u mne v ordinaci. Předvádění prý přišlo tak náhle, vzala to a zapomněla mi o tom říci. Řekl jsem jí, že asi lže. Budiž, odpověděla. Přiznala se, chopila se předvádění jako možnosti utéct ode mne pryč a přestat se léčit. Najednou se jí zmocnil panický strach, sarna neví proč. Uvědomovala si, že za několik dní, nejdéle do týdne nebude dostávat už ani thyamin – a potom, co bude potom? Jak sejí probůh podaří přečkat celý dlouhý den bez injekce nebo prostě bez něčeho?

Vtom telefonoval Art Cutler a navrhl jí, aby odjela předvádět na ostrovy; představa slunce a pískuji okamžitě získala. Náhodou volal v týž den její kalifornský přítel, a když mu řekla, kam se chystá, prohlásil, že si sbalí zavazadlo a rozjede se tam také.

Zeptal jsem se jí, jakého druhu je vlastně její vztah ke „kalifornskému příteli“, který je podle všeho zodpovědný už za dva neúspěchy v léčení.

Neúspěchy? zeptala se a pak přísahala, že se po celou dobu, co byla pryč, drogy ani nedotkla. A ten přítel je prostě jenom dobrý přítel.

Ale říkala jsi přece, že je narkoman, odpověděl jsem jí.

Ano, to je, řekla. Ale celou dobu, co jsme byli pryč, se o drogách ani nezmínil. A já si opravdu myslím, že už jsem z toho venku. A proto jsem přišla, abych vám řekla, že už nemusíme pokračovat. Neměla jsem vůbec nic, žádný heroin, žádný morfin, prostě nic, celou tu dobu, co jsem byla pryč. Jsem úplně vyléčena.

Ty lžeš, řekl jsem jí.

Dobrá, řekla. Chci–li slyšet pravdu, pak to byl její kalifornský přítel, v který ji tenkrát před mnoha lety zachránil před vězením. Namluvil tenkrát policistům, kteří je zatýkali, že on byl iniciátorem, prohlášení ušlechtilé a nadmíru nebezpečné, a že ji, Tinku, k injekci donutil. Ona vyvázla jen s napomenutím, zatímco jeho zavřeli; má tedy přirozeně k němu určité závazky. Kromě toho nevidí žádný důvod, proč by neměla po předvádění trávit čas s ním, místo aby se potloukala bůhvíkde s houfem dotěrných návrhářů a fotografů, o lesbické redaktorce ženského časopisu už vůbec nemluvě. A co si do čerta o sobě myslím, že jsem? Její chůva?

Zeptal jsem se, zda její „přítel z Kalifornie“ náhle zbohatl.

„Jak to myslíte?“ řekla.

Ještě nedávno, když přišel do města, neměl ani peníze, ani byt, není to pravda?

Ano, to je pravda.

Jak potom může utrácet za drogy, a ještě si navíc dopřát prázdniny na Panenských ostrovech, ptal jsem se.

Přiznala se, že jeho výlet platila ona. Jestliže ji ten muž zachránil před vězením, co bylo špatného na tom, když za něho zaplatila cestu a hotelový účet?

Chtěl jsem vědět víc.

Nakonec se mi se vším svěřila. Po léta mu posílala peníze, ne proto, že by o ně žádal, ale měla prostě pocit, že je jeho dlužnicí. Jeho lež jí umožnila přijít sem a začít tady nový život. Poslat mu čas od času nějaké peníze bylo to nejmenší, co pro něho mohla udělat. Ano, vydržovala ho od té doby, co přijel sem. Ano, ano, na ten výlet ho pozvala sama, nebyla to náhoda a on v ten večer netelefonoval. A víc než to, neplatila cestu a hotelový účet jenom za něho, ale také za jeho společnici, kterou charakterizovala slovy „neobyčejně půvabná mladá žena“.

A za celou tu dobu se heroinu ani nedotkli, je to tak?

Slzy, hněv a omluvy.

Ano, heroinu byla spousta. Bylo ho dost na to, aby se potopil celý ostrov, a ona platila za každou kapku. Heroin ráno, heroin v poledne, heroin večer. Bylo s podivem, jak vůbec mohla pózovat před kamerou. Svou malátnost sváděla na to, že slunce příliš pálí. Injekční jehla se vpichovala do jejich stehen téměř neustále jako třpytný skleněný penis. Ano, heroin byl a ona měla rozkoš z každé minuty. A co k čertu od ní vlastně chci?

Chci tě vyléčit, řekl jsem jí.

23. března

Dnes mě nařkla z toho, že ji chci zabít. Prý jsem se o to pokoušel od prvního dne, kdy ke mně přišla, protože jsem věděl, že není dost silná na to, aby vydržela bolest, kterou s sebou léčení nese, a že výsledkem léčení bude její smrt. Advokát už sepsal poslední vůli a ona ji zítra podepíše. Pak bude pokračovat v léčení, ale stejně ví své, jde vstříc jisté smrti.

Řekl jsem jí, že plácá nesmysly.

24. března

Tinka podepsala závěť.

Přinesla mi fragment básně, kterou napsala včera v noci.

Když myslím na to, co jsem

A co jsem mohla být

Chvěji se

Děsím se noci

I ve dne

Bojím se draků skrytých v temnotě

Proč nechtějí…

Zajímal jsem se o to, proč báseň nedokončila. Řekla, že nemůže dokončit báseň, dokud sama nepozná pointu. Jakou pointu si představuješ? zeptal jsem se. Chci se vyléčit, řekla. Vyléčíš se, odpověděl jsem.

25. března

Začali jsme s léčením znova.

27. března

Dennis Sachs mi opět telefonoval z Arizony a informoval se na svou ženu. Řekl jsem mu, že léčení sice jednou přerušila, ale začali jsme zase znova a máme naději skončit kúru nejpozději do 15. dubna. Zajímal se o to, zda může něco pro Tinku udělat. Řekl jsem mu, že jediná osoba, která může pro Tinku něco udělat, je Tinka sama.

28. března Léčení pokračuje. 15 mg morfia 2× denně. 8 mg morfia 2× denně.

30. března

8 mg morfia 2× denně.

Mám naději na úspěch.

31. března

8 mg morfia 2× denně.

60 mg kodeinu 2× denně.

1. dubna

Tinka se přiznala, že si tajně kupuje heroin, pašuje ho do bytu a píchá si injekce, když ošetřovatelka nedává pozor. Popadl mne vztek. Zakřičela: „Apríl!“ a rozesmála se.

Myslím, že tentokrát nám to vyjde.

2. dubna

60 mg kodeinu 4× denně.

3. dubna

60 mg kodeinu 2× denně.

30 mg kodeinu 2× denně.

4. dubna

30 mg kodeinu 4× denně.

5. dubna

30 mg kodeinu 2× denně.

2× denně thyamin.

6. dubna

Thyamin 4× denně.

Ošetřovatelka dnes naposled.

7. dubna

Thyamin 3× denně. Úspěch!

8. dubna

Thyamin 2× denně.

9. dubna

Je si jistá, řekla mi dnes, že se téměř zbavila svého návyku. Myslím si totéž. Je vyléčena. Její návyk na injekce je dokonale zlomen. Existuje pro ni už jen příslib nového a cennějšího života, který na ni čeká.

Tady doktorovy zápisky končily, protože Tinka Sachsová byla zavražděna.

Meyer se podíval na Klinga, aby zjistil, zda už dočetl stránku. Kling přikývl a Meyer deník zavřel.

„Zničil vlastně dva životy,“ řekl Meyer. „Ten, s kterým končila, a ten, který začínala.“

V to odpoledne dokázal Paul Blaney už podruhé ve čtyřech dnech, že si své peníze opravdu zaslouží. Posmrtné ohledání těla Tinky Sachsové je skončeno, řekl do telefonu, a odkrylo mimo jiné množství stop po injekcích na obou stehnech. Vpichy pocházejí od opakovaných intravenozních injekcí, to lze považovat za prokázané, a podle Blaneyho byla dívka zcela určitě drogově závislá.

13

V jednom z těch okamžiků, kdy ztratil vědomí, mu svázala ruce za zády a spoutala nohy koženým řemenem. Ležel nahý na podlaze a čekal, až se objeví, a zatímco se pokoušel přesvědčit sám sebe, že ji nepotřebuje, věděl, že ji potřebuje přímo zoufale.

V pokoji bylo dusno, ale on se třásl. Kůže ho začínala svědit, ale nemohl se poškrábat, protože měl ruce spoutané za zády. Cítil nepříjemný pach svého těla – tři dny se nemyl a neholil –, ale nevadil mu ani zápach, ani vyrážející vousy, vadilo mu jenom to, že ještě nepřišla, co ji zdrželo?

Ležel ve tmě a snažil se nepočítat minuty.

Dívka vstoupila do pokoje nahá. Nerozsvítila. Měla v rukou známý podnos, ale tentokrát na něm nebylo žádné jídlo. Viděl pistoli Llama. Vedle ní ležela malá kartónová krabička, zápalky, lžička s dlouhým zahnutým držadlem a průhledná obálka.

„Čau, miláčku,“ řekla. „Chyběla jsem ti?“

Carella neodpověděl.

„Čekal jsi na mě?“ zeptala se dívka. „Co je s tebou, není ti do řeči?“ Zasmála se svým drsným smíchem. „Netrap se, zlato,“ řekla. „Postavím tě na nohy.“

Položila podnos na židli u dveří a šla k němu.

„Mám chuť si s tebou pohrát,“ řekla.

„Chceš, abych si s tebou hrála?“

Carella neodpověděl.

„Ale když se ti nechce mluvit, tak myslím, že zas půjdu. Nakonec vím sama, že…“

„Ne, nechoď,“ řekl Carella.

„Chceš, abych zůstala?“

„Řekni to.“

„Chci, abys zůstala.“

„To už zní lip. Co bys rád, zlato? Chtěl bys, abych si s tebou hrála?“

„Ne.“

„Nelíbí se ti, když si s tebou někdo hraje?“

„Ne.“

„A co se ti líbí, zlato?“

Neodpověděl.

„Musíš mi to říct,“ řekla, „jinak ti to nemohu dát.“

„Nevím,“ řekl.

„Ty nevíš, co se ti líbí?“

„Ne.“

„Líbím se ti nahá?“

„Ano, vypadáš dobře.“

„Ale tebe to nezajímá, že?“

„Ne.“

„A co tě tedy zajímá?“

Neřekl zase nic.

„Přece musíš vědět, co tě zajímá. Nevíš?“

„Ne, nevím.“

„Hm,“ řekla dívka, vstala a zamířila ke dveřím.

„Kam jdeš?“ zeptal se rychle.

„Jenom nabrat vodu na lžičku, miláčku,“ řekla chlácholivě. „Neboj, hned se vrátím.“

Vzala z podnosu lžičku a vyšla, dveře nechala otevřené.

Slyšel, jak v kuchyni teče voda. Vrať se, volal v duchu a hned nato: Ne, já tě nepotřebuji, nech mne na pokoji, zatraceně, dej mi už jednou pokoj.

„Už jsem tady,“ řekla. Zvedla podnos ze židle, posadila se – a uchopila průsvitnou obálku. Vysypala její obsah na lžičku, kterou zahřívala hořící zápalkou tak dlouho, až lžička zespoda zčernala.

„Musím vařit,“ řekla. „Vařit pro svoje zlatíčko. Sbíhají se ti sliny, bejby? Nic se neboj. Já se o tebe postarám. Jakže se jmenuje tvoje žena?“

„Teddy,“ řekl.

„Ale ne,“ řekla. „Ty si to ještě pamatuješ! To je ale hanba.“ Sfoukla zápalku, otevřela malou krabičku na podnose a vytáhla z ní injekční stříkačku a jehlu. Nasadila jehlu do otvoru a stlačila píst, aby odstranila vzduch ze skleněného válce. Z téže krabičky, byl to obal, ve kterém injekční stříkačky prodávaly, vyndala kousek vaty a přefiltrovala mléčně bílý roztok ze lžičky. Dobře věděla, že stačí i nejmenší pevná částečka bílého prášku, aby malý otvor injekční jehly ucpala. Nasála roztok do stříkačky, usmála se a řekla: „A je to, všechno je připraveno pro mého miláčka.“

„Já to nechci,“ řekl Carella náhle.

„Ale miláčku, přece bys mi nelhal,“ řekla klidně.

„Já vím, že to chceš, jakže se jmenuje tvoje žena?“

„Teddy.“

„Teddy, no dobrá,“ řekla. Vytáhla z kartónové krabičky šňůru uvázanou do smyčky, došla s ní ke Carellovi a injekční stříkačku položila vedle něho na zem. Pak mu navlékla smyčku pod paži, těsně nad loket.

„Jak se jmenuje tvoje žena?“ zeptala se.

„Teddy.“

„Chceš, miláčku?“

„Ne.“

„Óó, to je moc dobré,“ řekla. „Měli jsme trochu dnes odpoledne a bylo to ohromně prima. Nekřičí ti celé tělo, že chceš? A jakže se jmenuje tvoje žena?“

„Teddy.“

„Má taková ňadra jako já?“

Carella neřekl nic.

„On, tebe to přece nezajímá, že? Jediné, co tě opravdu zajímaje právě tady v té stříkačce, je to tak?“

„Ne.“

„My jsme prvotřídní podnik, zlato. Žádné kapky do nosu. Všechno tip–top. Prvotřídní kvalita. Stejně nevím, jak se k tomu teď dostaneme, když ta malá mrskaje pryč. Neměl ji zabíjet, to tedy opravdu neměl.“

„Tak proč ji zabil?“

„Tady se ptám já, miláčku. Ještě jsi nezapomněl, jak se jmenuje tvoje žena?“

„Ne.“

„Jak?“

„Teddy.“

„Myslím, že asi půjdu. A tahleta věcička mi přijde právě vhod.“ Zvedla injekční stříkačku ze země.

„Mám jít?“

„Dělej, jak chceš.“

„Když teď odejdu,“ řekla dívka, „nevrátím se dřív než zítra ráno. A noc bude dlouhá, strašně dlouhá, zlato. Myslíš, že to bez dávky vydržíš?“

Odmlčela se. „Tak co, chceš nebo ne?“

„Nech mne na pokoji,“ řekl.

„Ne. Ne, ne, nemůžeme tě nechat samotného. Už to nebude dlouho trvat, zlato, a ty nám řekneš všechno, co víš; povíš nám, jak jsi nás našel; všechno nám povíš, a jestli ne, tak tě tu necháme, aby ses udusil ve vlastní šťávě. Jakže se jmenuje tvoje žena?“

„Teddy.“

„Ne.“

„Ano. Jmenuje se Teddy.“

„Jak ti to mohu píchnout, když si všechno tak dobře pamatuješ?“

„Nepíchej mi to.“

„Tak dobře,“ řekla dívka a šla ke dveřím.

„Dobrou noc, miláčku. Ráno na viděnou.“

„Počkej.“

„Ano?“ Dívka se otočila. Její tvář nevyjadřovala žádný výraz.

„Zapomněla sis šňůru,“ řekl Carella.

„Opravdu,“ řekla dívka. Vrátila se k němu a sundala mu smyčku z paže. „Jen dělej hrdinu,“ řekla. „Jen tak dál. Uvidíme, jak dlouho ti vydrží ty tvoje vznešené způsoby. Zítra ráno se budeš válet po podlaze, až sem přijdu.“ Políbila ho rychle na ústa a zhluboka si vzdychla. „Ach, proč mne nutíš abych byla na tebe zlá?“

Došla nazpět ke dveřím, uložila šňůru a vatu zase do krabičky, srovnala na podnose zápalky a vedle lžičky položila injekční stříkačku.

„Tak dobrou noc,“ řekla, vyšla z pokoje a zamkla za sebou dveře.

Detektiv seržant Tony Kreisler z policejního útvaru v Los Angeles odpověděl na Meyerův telefonický dotaz až v pondělí v devět večer, což znamená, že na pobřeží bylo v té době šest hodin.

„Měl jsem zábavu na celý den,“ řekl Kreisler.

„Pěkná makačka hrabat se v těch starých papírech.“

„Našels něco?“ zeptal se Meyer.

„Abych pravdu řekl, kdyby to nebyl mord a kdybys na něm nedělal ty, už bych se byl na to dávno vykašlal a poslal to někam.“

„Máš pro mě něco?“ ptal se Meyer trpělivě.

„Je to věc stará dvanáct až třináct roků. Opravdu si myslíš, že je v tom nějaká souvislost?“

„Zatím je to jediná stopa, kterou máme,“ řekl Meyer. „Za pokus to stojí, aspoň my tady si to myslíme.“

„Nehledě na to, že meziměstské hovory jdou z kapsy městské správy, je to tak?“ řekl Kreisler a začal se smát.

„Souhlasí,“ řekl Meyer a vyčkával doufaje přitom, že také Kreislerovi zaplatí jeho městská správa účet za hovor.

„Tedy každopádně,“ řekl Kreisler, když se dost nasmál, „co se týká toho zatčení, měl jsi pravdu. Sebrali jsme tehdy pro porušení paragrafu 11500 Zdravotního a ochranného práva. To děvče se nejmenovalo Sachsová, máme ji tu zapsanou jako Tinu Karin Gradyovou, myslíš, že jde o stejnou osobu?“

„Mohlo by to být její dívčí jméno,“ řekl Meyer.

„Taky si myslím. Zadrželi je v jednom bytě v severním Hollywoodu, bylo tam asi 25 dávek heroinu, o něco víc než tři gramy, ačkoliv to už nehraje žádnou roli. Tady u nás není stanovena žádná minimální hranice, od které je požívání drogy trestné. Sebemenší množství drogy, kterou lze definovat jako omamný prostředek, může vést před soud. U vás je to jiné, chlapci, já vím.“

„To je pravda,“ řekl Meyer.

„Ale k věci, ten chlap se vyznal, měl ruce celé rozpíchané. Ale ta Grady ova holčička, bylo to takové křehké mladé masíčko, těžko si představit, jak přišla k takové zřícenině. Podle toho, co prohlásila, nevěděla prý vůbec, že je narkoman. Pozval ji k sobě do bytu na koktejl a pak ji vnutil injekci. Na těle neměla žádné stopy po injekcích, jenom ten jediný vpich nad loktem…“

„Počkej, moment,“ řekl Meyer.

„No, o co de?“

„Dívka vypověděla, že jí vnutil injekci?“

„Souhlasí. Prý ji napřed opil.“

„Nebyl to muž, kdo prokázal její alibi?“

„Jak to myslíš?“

„Neřekl ten muž, že to byla jeho vina a že děvčeti tu injekci vnutil?“

Kreisler se dal do smíchu. „Už jsi někdy viděl požírače bílého prášku, aby se ti přiznal, že někoho nutil? To měl být fór?“

„Děvče řeklo lékaři, že muž prokázal její alibi.“

„Stoprocentní lež,“ řekl Kreisler. „Byla to ona, která mluvila, přesvědčila o své nevině soudce a vyvázla jen s napomenutím.“

„A ten muž?“

„Byl odsouzen a odseděl si to v Soledad. Dostal minimálně dva, maximálně deset let.“

„Tak proto mu posílala peníze. Ne proto, že by mu byla zavázaná, ale protože se cítila proklatě vinná.“

„Dali jsme jí příležitost,“ řekl Kreisler. „Co ksakru pořád máš? Vždyť to bylo devatenáctileté děcko. A jak to můžeš vědět? Třeba jí opravdu to svinstvo vnutil.“

„To pochybuji. Od sedmnácti kouřila marijánku a potom šňupala prášek už pravidelně.“

„Jo ták, no to jsme nemohli vědět.“

„Jak se jmenoval ten muž?“

„Fritz Schmidt.“

„Fritz? To je přezdívka?“

„Ne. To je pravé jméno. Fritz Schmidt.“

„Kdy jsi o něm naposledy slyšel?“

„Pustili ho podmínečně za čtyři roky. Dostal nové lékařské vysvědčení a od té doby jsme s ním neměli už žádné potíže.“

„Nevíš, zda je ještě v Kalifornii?“

„To ti nepovím.“

„Vřelé díky,“ řekl Meyer.

„To nestálo za řeč,“ odpověděl Kreisler a zavěsil.

V městském telefonním seznamu jméno Fritz Schmidt uvedeno nebylo. Ale podle zápisků dr. Leviho přijel Tinčin „přítel z Kalifornie“ do města teprve v září. Meyer vůbec nedoufal v kladný výsledek, když vytáčel číslo telefonních informací; představil se jako vyšetřující detektiv a požádal, aby mu zjistili, zda nemají v doplňkovém seznamu nových abonentů pana Fritze Schmidta.

O dvě minuty později si Meyer s Klingem vzali služební pouzdra s pistolemi a opustili služebnu.

Ve čtvrt na deset vstoupila dívka zase do pokoje. Byla úplně oblečená. V pravé ruce držela pistoli. Zavřela za sebou dveře, ale nenamáhala se rozsvítit nástropní světlo. Několik okamžiků tiše pozorovala Carellu v přerušovaném neónovém světle, které pronikalo zataženými záclonami na druhém konci pokoje. Pak řekla: „Ty se třeseš, zlato.“

Carella neodpověděl.

„Kolik měříš?“ zeptala se.

„Metr pětaosmdesát.“

„Přinesu ti nějaké šaty, ty ti budou.“

„K čemu najednou tolik péče?“ zeptal se Carella.

Silně se potil a zároveň jím lomcovala zimnice; chtělo se mu vyrvat ruce z pout, chtělo se mu kopat svázanýma nohama, ale nemohl ani jedno ani druhé, cítil se beznadějně nemocen a věděl, že je jen jedna věc, která mu může pomoci.

„O žádnou péči nejde, zlato,“ řekla. „Dostaneš šaty, protože tě musíme odvézt.“

„Kam mě povezete?“

„Pryč.“

„Kam?“

„O to se nestarej,“ řekla. „Napřed ti píchneme pořádnou dávku.“

Najednou se mu zlepšila nálada. Snažil se, aby nedal najevo radost, aby se neusmál, a doufal proti svému očekávaní, že to není jen krutá hra. Ležel na podlaze a třásl se. Dívka se smíchem řekla: „Panebože, to je ale surové přijít s píchnutím takhle pozdě, že?“

Carella neřekl nic.

„Víš, co znamená nadměrná dávka heroinu?“ zeptala se náhle.

Jeho třes se na okamžik utišil a pak začal znova, ještě prudčeji. Zdálo se, že pokoj vrací její slova jako ozvěnu, víš, co je to nadměrná dávka heroinu, nadměrná dávka, heroin, víš, co je, víš? „Víš to?“ naléhala dívka.

„Vím.“

„Nebude to bolet,“ řekla. „Zabije tě to, ale nebude to bolet.“ Opět se zasmála. „Mysli na to, zlato. Kolik bys řekl, že je tady ve městě narkomanů a feťáků? Dvacet, jedenadvacet tisíc, kolik podle tebe?“

„Nevím,“ řekl Carella.

„Řekněme dvacet tisíc, ano? Mám ráda kulatá čísla. Dvacet tisíc narkomanů, kteří se plácají okolo a rádi by věděli, jak se dostat ke své příští dávce, zatímco my se ti tady chystáme píchnout tolik, že by to stačilo pro sedm nebo osm lidí na celý týden. Co tomu říkáš? To je přece velkorysé, nezdá se ti, zlato?“

„Díky“, řekl Carella. „A co myslíš, že…,“ začal, ale hned zase zmlkl, protože mu cvakaly zuby. Chvíli čekal. Zhluboka se nadechl a zkusil to znova.

„A co myslíš, že tím získáte, když se vám podaří mne oddělat?“

„Ticho,“ řekla dívka.

„Jak to myslíš?“

„Jsi jediný člověk na světě, který ví, kdo jsme a kde jsme. Když zemřeš, zbude už jenom ticho.“

„Ne.“

„Ale ano, zlato.“

„Říkám ti, že ne. Najdou vás.“

„Ach, ach.“

„Najdou.“

„Jak?“

„Tak, jako jsem vás našel já.“

„Ale, ale. To je nemožné.“

„Když vám řeknu, kde byla chyba…“

„Nebyla žádná chyba, zlato.“ Dívka se odmlčela. „Byla jenom holčička, která si hrála s panenkou.“

V pokoji bylo ticho.

„Tu panenkulu máme, broučku. Byla ve tvém autě, vzpomínáš si? Je to velmi krásná panenka. A pořádně drahá, to bych se vsadila.“

„To je dárek pro mou dceru,“ řekl Carella. „Říkal jsem ti…“

„Nebudeš přece dávat své dceři panenku, kterou mělo předtím jiné dítě, nebo ano? Ale ne, miláčku.“ Dívka se usmála. „Napadlo mne před chvílí, abych se podívala té panence pod šatičky. Zlato, to je tvůj konec, to mi věř.“

Otočila se a otevřela dveře. „Fritzi,“ vykřikla do druhého pokoje, „pojď sem a pomoz mi!“

Z poštovních schránek v hale se dověděli, že Fritz Schmidt bydlí v bytě č. 34. Schody brali po dvou, ve třetím poschodí vytáhli z pouzdra pistole, pomalu kráčeli chodbou a pozorně sledovali čísla na dveřích. Na konci chodby přiložil Meyer ucho k jedněm dveřím. Nebylo slyšet nic. Poodstoupil a kývl na Klinga. Kling ustoupil o několik metrů dozadu a zeširoka se rozkročil. Naproti dveřím nebyla žádná stěna, nic, co by posloužilo jako opora k tomu, aby člověk vyrazil nohou zámek. Meyer tedy použil Klinga jako opory, zvedl vysoko koleno a Kling ho strčil vší silou kupředu. Meyer kopl nohou do dveří. Zámek se vylomil a dveře se rozletěly. Meyer vrazil do bytu s pistolí v ruce a Kling se držel těsně za ním.

V tom okamžiku, kdy vběhli do pokoje, se od sebe oddělili, Kling napravo, Meyer nalevo.

Z místnosti, která napravo přiléhala k velkému obývacímu pokoji, vyběhl muž. Byl vysoký, s rovnými světlými vlasy a širokými rameny. Přelétl pohledem oba detektivy, pak zastrčil ruku pod kabát a sunul ji dolů k opasku. Meyer s Klingem se netoužili dovědět, co hledá. Vystřelili současně. Kulky zasáhly muže do širokých prsou a náraz ho odhodil ke stěně. Na malý okamžik se o ni opřel a pak se svezl k zemi. Ve dveřích se objevila další osoba. Byla to vysoká dívka a v pravé ruce držela pistoli. Na její tváři se objevil zděšený výraz podivně promísený strnulým úsměvem, jako by je byla dlouho čekala, jako by se nyní dočkala a jako by ve skutečnosti jejich vpád vítala.

„Pozor, má nabito,“ vykřikl Meyer, ale dívka se rychle otočila a namířila pistoli na jakýsi bod na podlaze ve druhém pokoji. Ve zlomku vteřiny, který potřebovala, aby se otočila a napřáhla ruku, zahlédl Kling muže ležícího na zemi a připoutaného k radiátoru. Ležel zády ke dveřím, ale Kling instinktivně věděl, že je to Carella.

Vypálil automaticky a bez rozmýšlení, poprvé v životě vystřelil na lidskou bytost zezadu. Zasáhl dívku mezi lopatky. Téměř současně vyšla rána z její pistole, ale náraz Klingova výstřelu ji hodil doprostřed pokoje, takže kulka z její pistole šla do prázdna. Právě se pokoušela vstát, když Kling vběhl do pokoje. Namířila znovu na Carellu, ale Klingova noha zasáhla její napřaženou ruku a kopla do revolveru právě v okamžiku, kdy vystřelila podruhé. Nechtěla se vzdát. Její prsty stále ještě pevně svíraly zbraň. Namířila potřetí a křičela: „Já ho oddělám, nech mě, ty bestie!“ a stiskla spoušť.

Kling vypálil znova.

Kulka ji prorazila čelo těsně nad pravým okem. Jak padala naznak, vyklouzla ji z rukou pistole, kulka se odrazila od kovového radiátoru, proletěla napříč pokojem i spuštěnými záclonami a rozbila okenní sklo.

Meyer stál vedle něho.

„Jen klid“ řekl.

Kling neplakal od té doby, kdy byla před čtyřmi lety zavražděna Claire, ale teď, jak tam stál uprostřed pokoje zalitého neónovým světlem, u stěny ležela mrtvá krvácející dívka a u radiátoru nahý, chvějící se Carella, nechal ruku s pistolí bezmocně klesnout a začal plakat, hlubokými hořkými vzlyky, které otřásaly jeho tělem.

Meyer mu položil ruku kolem ramen.

„Jen klid,“ opakoval. „Už je to všechno za námi.“

„Panenka,“ šeptal Carella. „Vezměte panenku.“

14

Panenka měřila od své blonďaté hlavičky až k patám černých kožených střevíčků sedmdesát pět centimetrů. Měla bílé punčošky a bílé nabírané tylové šatičky, bílou spodničku, černé sametové bolerko a skládaný krajkový límeček. Na prsou pod límečkem zářilo něco, co na první pohled vypadalo jako imitace malé zlaté brože.

Panenka se jmenovala Treperenda.

V otvoru jejího celuloidového bříška byly vsunuty dvě obyčejné baterie a jedna tranzistorová na devět voltů. Otvor zakrývala plastická destička tělové barvy, která byla upevněna malou západkou z umělé hmoty. Těsně nad bateriemi byla v panenčiných prsou umístěna malá mřížka z umělé hmoty s rozvodovou sítí stejné barvy jako tělíčko a za ní se skrýval miniaturní elektrický aparátek. Návrháři hraček vymysleli pro panenku jméno Treperenda právě pro ten aparátek. Byl to ve skutečnosti maličký magnetofonek.

Brož pod krajovým límečkem nebyla vlastně brož, ale knoflík, kterým se přístroj uváděl do chodu. K tomu, aby dítě zachytilo hovor na magnetofonový pásek, stačilo jen otočit ozdobným knoflíkem proti směru hodinových ručiček, počkat, až se ozve jednoduchý bzučivý tón, pak říci to, co měla panenka opakovat, a skončit, jakmile se bzučivý signál ozval podruhé. Nato se muselo otočit knoflíkem do původní polohy. Aby panenka promluvila, čili aby si dítě mohlo přehrát natočený hovor, stačilo už jen otočit knoflíkem ve směru hodinových ručiček. Magnetofonový pásek reprodukoval zachycený hovor tak dlouho, dokud se knoflík nedostal do původní polohy.

Když detektivové otočili knoflíkem ve směru hodinových ručiček, uslyšeli tři různé hlasy. Jeden z nich patřil Anně Sachsové. Její slova zněla jasně a zřetelně, protože Anna držela panenku na klíně a mluvila k ní v tu noc, kdy byla zavražděna její matka. Na magnetofonovém pásku se opakovala chlácholivá slova, kterými Anna znova a znova mluvila k panence, ležící v jejím náručí: „Neboj se, Treperendičko, prosím tě, neboj se. To nic není, Treperendičko, jen se neboj,“ a tak pořád dokola, znova a znova.

Druhý hlas už nezněl tak zřetelně, protože byl zachycen na pásek přes tenkou stěnu, která oddělovala dětský pokoj od matčiny ložnice. Pozdější zkoušky provedené v policejní laboratoři prokázaly, že aparát byl na svou velikost neobyčejně citlivý, dokázal zaznamenat hlasitě pronesená slova i na vzdálenost osmi metrů. Přesto však by druhý hlas nebyl nikdy zachycen na pásku, kdyby Anna neseděla těsně u stěny dělící oba pokoje a kdyby se ke konci ve vedlejším pokoji nekřičelo.

Od počátečního signálu ke konečnému netrval hovor na pásku déle než půldruhé minuty. Po celou tu dobu Anna panenku chlácholila: „Nic se neboj, Treperendičko, prosím tě, neboj se. To nic není, Treperendičko, jen se neboj.“ Nad hlasem dítěte jako hrůzný kontrapunkt zněl hlas jeho matky, Tinky Sachsové. Nejprve byla její slova téměř nesrozumitelná. Zbyl z nich jen nedefinovatelný šepot blížící se hrůzy, zvuk nepřetržitého nářku, žalobná křivka prosebného hlasu – to všechno beze slov, jejichž tvar byl pohlcen stěnou mezi oběma pokoji. Až pak, když se Tinky zmocňovalo stále větší zoufalství, když ji vrah bez smilování pronásledoval z jednoho kouta pokoje do druhého s nožem v ruce, její hlas nabýval na síle a slova se stávala zřetelnějšími. „Ne! Prosím, ne!“ tvořilo pozadí pro chlácholivá slova dítěte: „Neboj se, Treperendičko, prosím tě, neboj se,“ a znova matčiny výkřiky: „Ne! Prosím, ne!
Prosím!“ A pak se hlasy proplétaly. „Krev, ach, prosím, ne, to nic, Treperendičko, nesmíš se bát, Fritzi, přestaň, Fritzi, přestaň, přestaň, ach, prosím, to nic, Treperendičko, nesmíš se bát.“

Třetí hlas byl mužský. Na pásku nebylo nic než mručení. Jen v jediném okamžiku se ozvalo zřetelné slovo „děvko“. Zaznělo mezi chlácholením dítěte a Tinčinými slábnoucími prosbami o smilování.

Nakonec vykřikla Tinka znova mužovo jméno: „Fritzi!“ a pak se její hlas zlomil. Další slovo, které se pokoušela vyslovit, znělo jako zkomolené „prosím“, ale bylo slyšet jen nejasně, setřeno Anniným: „Neplač, Treperendo, zkus to a neplač.“

Detektivové mlčky naslouchali panence a pak přihlíželi tomu, jak ambulanční zřízenci opatrně vynášejí Carellu na jedněch nosítkách a Schmidta, který stále ještě dýchal, na druhých.

„To děvče je mrtvé,“ konstatoval policejní lékař.

„Vím,“ odpověděl Meyer.

„Kdo ji zastřelil?“ zeptal se detektiv z oddělení pro vraždy.

„Já,“ řekl Kling. „Potřebujeme vědět něco bližšího.“

„Zůstaň tady,“ řekl Meyer Klingovi. „Já zaběhnu do špitálu. Možná, že se ten zkurvysyn bude chtít přiznat, než pojde.“

„Nechtěl jsem ji zabít.

Byla pekelně šťastná, když jsem přišel, smála se a dělala vtipy, protože si myslela, že je vyléčená a že už je z toho venku.

Řekl jsem jí, že je blázen a že se z toho nikdy nedostane.

Neměl jsem injekci od tří hodin odpoledne a už mi z toho tekly nervy. Řekl jsem jí, že potřebuji peníze, a ona odpověděla, že mi už nikdy nic nedá a že se mnou a s Pat, to je děvče, které se mnou žije, nechce už mít nikdy nic společného. Neměla přece žádné právo na to, aby se ke mně tak chovala, zvlášť když mi bylo tak nanic. Dobře viděla, že bych za trochu prášku lezl po zdi, ale ona si tam seděla a srkala ten svůj zatracený čaj s citrónem a klidně mi oznamovala, ze mi už nehodlá dávat peníze, že už propříště nebude utrácet polovinu svých peněz na to, aby mi opatřila prášek. Řekl jsem jí, že je mi něčím zavázána. Že jsem seděl čtyři roky v Soledad; to zavinila ona, ta mrňavá čubka, a potom že mi nic nedluží! Řekla mi, abych vypadl a dal jí pokoj. Řekla, že se mnou, a s takovými jako jsem já, užnavždycky skoncovala. Řekla, že to všechno už je za ní, a jak to, že nemohu pochopit, že ona už j e z toho venku!

Umírám?… Já… Vzal jsem… Vzal jsem z podnosu nůž…

Nechtěl jsem ji zabít, jenom jsem potřeboval drogu, copak to neviděla? Panebože, jak my jsme si užívali. Bodal jsem do ní už ani nevím kolikrát.

Umírám?

Se stěny spadl obraz, na to si pamatuju. Vzal jsem jí z peněženky na stolku všechny peníze, měla tam čtyřicet dolarů v desetidolarovkách. Vyběhl jsem z ložnice a někde v hale jsem odhodil nůž, aspoň si to myslím, ale nepamatuji se už. Uvědomil jsem si, že nemohu sjet dolů výtahem, tolik jsem věděl, tak jsem vylezl na střechu a přešel po ní do sousedního domu a dostal se na ulici. Koupil jsem za těch čtyřicet dolarů prášek. Měli jsme se potom s Pat ohromně, opravdu ohromně.

Až do dnešního večera, kdy Pat přišla na tu zatracenou mluvící pannu, jsem nevěděl, že v tom bytě byla i ta Tinčina holka.

Kdybych věděl, že je tam, byl bych ji možná taky zabil. Nevím…“

Fritz Schmidt se už nikdy nedostal k tomu, aby podepsal své doznání, protože zemřel sedm minut nato, co je policejní stenograf začal přepisovat.

Poručík byl u toho, když dva detektivové z oddělení pro vraždy vyslýchali Klinga. Poradili mu, aby nedělal žádné přiznání, dokud nepřijede poručík, a teď, když tady byl, začali rychle s výslechem. Zdálo se, že Kling nikdy nepřestane plakat. Oba detektivové byli zjevně překvapeni, když ho vyslýchali, dospělý muže, policista ještě k tomu a takhle pláče. Byrnes pozoroval Klingovu tvář, ale neřekl nic.

Muži z oddělení pro vraždy se jmenovali Carpenter a Calhoun. Byli si velice podobní. Byrnes ještě nikdy nepotkal muže z oddělení pro vraždy, aby nevypadali jeden jako druhý. Došel k názoru, že to bude asi vizitka jejich neobyčejného povolám. Jak se na ně díval, přišlo mu zatěžko vzpomenout si, který z nich je Carpenter a který Calhoun. Dokonce i jejich hlasy zněly stejně.

„Pro začátek nám řekni jméno, hodnost a číslo služebního průkazu,“ řekl Carpenter.

„Bertram Kling, detektiv třetí třídy, číslo 74–579.“

„A okrsek?“ zeptal se Calhoun.

„Osmdesátý sedmý.“ Stále ještě vzlykal. Slzy mu bez ustání tekly po tvářích.

„Přesně vzato jsi se právě dopustil zločinu zabití, Klingu.“

„Omluvitelného zločinu,“ doplnil Calhoun.

„Právně ospravedlnitelného zločinu,“ opravil ho Carpenter.

„Omluvitelného,“ trval na svém Calhoun. „Trestní právo, paragraf 1054.“

„Chyba,“ řekl Carpenter. „Právně ospravedlnitelného. Trestní právo, paragraf 1055. Zabití je právně ospravedlnitelné tehdy, dopustí–li se ho policejní úředník při zatýkání osoby, která spáchala těžký zločin a pokouší se uniknout spravedlnosti. Právně ospravedlnitelné zabití.“

„Spáchala ta děvka těžký zločin?“ zeptal se Calhoun.

„Ano,“ řekl Kling a přikývl. Pokoušel se zadržet slzy. „Ano, ano, spáchala.“ Slzy se mu dál řinuly po tvářích.

„To nám musíš vysvětlit.“

„Málem… málem zastřelila Carellu. Chtěla ho zabít.“

„Vypálil jsi na výstrahu?“

„Ne. Byla ke mně otočená zády a… a mířila na něj, takže jsem vystřelil hned, jak jsem vstoupil do pokoje. Zasáhl jsem ji mezi lopatky, aspoň myslím. Hned napoprvé.“

„A potom?“

Kling si mnul oči hřbetem ruky. „Potom… chtěla vystřelit znova, kopl jsem ji do ruky a kulka šla do prázdna. A když… když se chystala vypálit potřetí, tak jsem… ji…“

„Zabil,“ řekl Carpenter krátce.

„Oprávněně,“ doplnil Calhoun.

„Naprosto,“ souhlasil Carpenter.

„Říkal jsem to hned od začátku,“ ozval se Calhoun. „Vždyť se sakra dopustila těžkého zločinu už tím, že unesla policistu. A pak na něho ještě dvakrát vystřelila. Jestli to není těžký zločin, sežeru všechny právnické knihy v tomhle zatraceném státě.“

„S tím si vůbec nemusíš dělat starosti.“

„Ještě je tu porota. Musí to jít před porotu, Klingu, jako kdybys byl obyčejný civilista.“

„Stejně si s tím nemusíš dělat starosti,“ řekl Calhoun.

„Byla by ho zabila,“ řekl Kling hluše. Jeho pláč pomalu ustával. Civěl na oba muže z oddělení pro vraždy, jako by je viděl poprvé. „Nesmělo se to stát znova. Nemohl jsem dopustit, aby se to stalo znova.“

Ani Carpenter ani Calhoun nevěděli, co to hergot ten Kling vlastně blábolí. Byrnes věděl, ale neměl valné chuti jim to vysvětlovat. Jenom přistoupil ke Klingovi a řekl: „Na ty řeči, co jsem k tobě měl, prostě zapomeň. Běž domů a dej se trochu dohromady.“

Teď oba detektivové z mordparty zase pro změnu nevěděli, o čem to tu hergot žvaní Byrnes. Podívali se jeden na druhého, pokrčili rameny a připočetli to na vrub výstřednosti sedmaosmdesátého okrsku.

„Tak,“ řekl Carpenter. „To by bylo asi všecko.“

„Taky si myslím,“ řekl Carpenter. A protože se mu zdálo, že se Kling konečně už zase ovládá, zavtipkoval: „A koukej, ať se nedostaneš za katr!“

Ale Byrnes s Klingem se ani neusmáli.

Calhoun a Carpenter si překvapeně odkašlali a bez pozdravu opustili místnost.

Seděla ve ztemnělém nemocničním pokoji a pozorovala svého muže omámeného drogou. Čekala, až otevře oči téměř nevěříc, že opravdu žije, a modlila se, aby byl brzy v pořádku.

Lékaři slíbili, že začnou okamžitě s léčením. Vysvětlovali jí, jak obtížné je stanovit, kolik času je zapotřebí k tomu, aby se u člověka vytvořil návyk na drogu, zvláště proto, že heroin, který se vyrábí nezákonně, má různé stupně koncentrace. Carella prý dostal první injekci někdy v pátek v noci, jak řekl, což by znamenalo, že byl vystaven působení narkotik o něco déle než tři dny. Podle jejich mínění stačil i tento krátký čas k tomu, aby se z osoby, která byla na požití drogy psychologicky připravena, stal narkoman, zvláště šlo–li o čistý heroin běžné koncentrace. Ale lékaři vycházeli z předpokladu, že Carella nikdy předtím drogy nebral a že narkotika, která dostával v injekcích, byla získána nezákonně, a tedy větším dílem zředěna. Jednalo–li se o tento případ, pak by vytvoření návyku u něho trvalo dva až tři týdny. Ať tak či onak, s odvykací kúrou (jestliže je vůbec možné
použít takové slovo v tomto případě) se začne neprodleně a oni nepochybují, že léčení (a opět omluvy za to, že použili takové slovo) bude mít trvalý výsledek. Vysvětlili jí, že v Carellově případě návyk na drogy chybí a široce se rozhovořili o narušení osobnosti, o hranicích tolerance a fyzické dispozici – a pak se jeden z lékařů náhle tiše zeptal, zda Carella už někdy dřív neprojevil zájem o drogy.

Teddy zuřivě zavrtěla hlavou.

Pak je vše výborné, řekli. Ujišťujeme vás, že všechno dobře dopadne. Jsme o tom přesvědčeni, paní Carellová; co se týká jeho nosu, ráno provedeme důkladné vyšetření. Nevíme, kdy k tomu úrazu přesně došlo, chápete přece, a zatím také nevíme, zda zlomená kost mezitím znova nesrostla. V každém případě jsme schopni upravit nos do původního tvaru, možné je i to, že bude nutná operace. Věřte nám, prosím, že uděláme všechno, co je v našich silách.

Přejete si ho nyní vidět?

Seděla v temném pokoji.

Když nakonec otevřel oči, zdál se být překvapen, zeji vidí. Usmál se a řekl: „Teddy.“

Oplatila mu úsměv. Něžně se dotkla jeho tváře.

„Teddy,“ opakoval a pak, protože v pokoji bylo tma a ona mu dobře neviděla na ústa, řekl něco, o čem byla přesvědčena, že mu špatně rozuměla.

„Tak se jmenuješ,“ řekl. „Já jsem nezapomněl.“